Od stálé dopisovatelky Kristiny.

Vojta Sajuz Apollo
Sice jsme tu teprve něco přes týden, ale i tak si dovolím pár postřehů ohledně pobytu na Kypru s dětmi. Chce se mi rovnou napsat hrůza, ale tak jednoduché to není. Kypřané děti milují, o tom není pochyb. Kamkoliv jdeme, každý se na Vojtu usmívá, mává na něj, hladí ho. Pořád něco dostává, ať už croissanty v pekárně nebo tenisové míčky, když dlouho zevluje u hřiště. Na druhou stranu to tady moc pro děti není. Málo hřišť, v celé Nicosii jsou dva dobré parky (naštěstí bydlíme blízko obou), hřiště v centru jsou spíš noclehárnou pro bezdomovce a člověk se štítí sáhnout na klouzačku.
Kypřané jezdí všude autem a podle toho to tu vypadá. Chodníky prakticky neexistují a když už, tak na nich parkují auta. Řidiči navíc jezdí dost bezohledně, takže jakákoliv cesta s kočárkem je šeredně nebezpečná (předevčírem mě dost brutálním způsobem překvapil fakt, že to, že mám zelenou, neznamená, že auta mají červenou – oni jen mají oranžovou, aby si dali pozor, že tam může jít chodec!). Proto taky kočárek ve městě nepotkáte, občas si připadám jak v Cuarónových Potomcích lidí. Děti se začínají vynořovat až kolem čtvrté odpoledne, to se parky rázem zaplní a pomalu není kam šlápnout. Ale i tak jsou to spíš cizinci, zatím jsem se neseznámila s jedinými kyperskými rodiči, ale už mám známou Maďarku, Srbku, Švédku, Němku, Britku a Rusku. Pátrala jsem po příčinách tohoto stavu a teorie jsou zatím dvě:
Kypřané jsou s dětmi doma (což nechápu, protože u nás stačí být doma půl hodiny a Vojta už přešlapuje před dveřmi s botami v ruce a tváří se hrozně nešťastně)
Kypřanky se relativně brzy po porodu (po čtyřech měsících) vrací do zaměstnání a děti jdou do jeslí nebo k prarodičům (kteří jsou s nimi buď doma nebo žijí na venkově)
Velká výhoda Kypru je, že takřka po celý rok hřeje slunce a voda v moři je teplá, takže stačí sednout do auta (které nemáme, ale snad brzy mít budeme) a za pár desítek minut si přestat lámat hlavu s tím, jak dítě zabavit :]
Mimochodem dnes jsme narazili na jednu podivnost: je tu kolotoč pro vozíčkáře. Má plošiny s piktogramy invalidů a jednu židli. Na to v Praze nenarazíte.






















Na Kypr! #4: Lidé.
Kde jsme to skončili? Aha. Na Kypru.
Večerní autobus (flaška koluje jen ráno)
Někteří lidé nám slibovali, že tu je spousta Čechů. Říkali Kristině, aby se nebála, že se k ní budou Češky jen hrnout, když na hřišti na Vojtu zavolá: “Vojto!”. Ale skutečnost je krapet jiná, za celou dobu, co jsme tady, jsme potkali jen dva Čechy. Nalité kluky na pláži v Larnace, kteří se hecovali, kdo z nich doběhne dřív na druhou stranu pláže. Pánové asi také moc Čechů nepotkávají, když rozhlížeje se po lidech vtipkovali stylem “tak do koho si tady můžu kopnout?”.
Jednou jsme tu viděli českou reklamu na hašlerky na CNN, což je krajně podivná věc. A v práci vzbudil pozdvižení virál Staropramenu. Hned zkraje našeho pobytu bylo v několika zprávách slyšet povídání o zaměněných dětech z Třebíčska, čemuž se kolegové v práci značně podivovali. Tento týden zde měl být Týden české kultury, jenže bylo zavřeno, kultura se nekonala. Ostatně kina a divadla, natož pak výstavy, v Nicosii nečekejte. V jednom obchodě jsem byl bodrým chlapíkem dotázán, jestli znám Pavla Nedvěda. A tím to s Českem na Kypru končí, pro většinu domorodců jsme stále Československo, klasika.
Když to tak shrnu, tak lidé kolem nás jsou většinou samí Kypřané, nějací ti Řekové, pár Turků, sem tam nějaký turista a spousty a spousty Indů a Pákistánců. Už skončila sezóna, takže ubylo Angličanů s pivy bez pěny. Němci opouštějí pláže – nikde jinde jsme je vlastně ani neviděli. Japonci se svými foťáky odletěli za vycházejícím sluncem. Začíná zima a zůstávají snad jen domorodci. S nimi kvanta Rusek, které se sem provdaly a přitom si z domova přivedly klany strýců, kteří kazí místní trh svou levnou prací – a tak je tu nemají moc rádi.
Indové, Pákistánci a Filipínci jsou všude. Dost často bydlí v příhraničních oblastech u turecké části Nicosie, kde by žádný Kypřan bydlet nechtěl. Většinou se živí jako uklízečky, prodavači, chůvy. A bohužel je dost vidět, jak se na ně Kypřané dívají zvrchu.
Kristina tvrdí, se že setkává se samými cizinkami – to bude asi proto, že se snad právě jen cizinky snaží s dětmi chodit alespoň trochu do přírody. Kypřanky totiž mají mateřskou jen čtyři měsíce a pak se vrací do práce a děti přenechávají prarodičům a/nebo je strkají do jeslí. A oba rodiče pak o víkendu léčí své černé svědomí tím, že svým dětem kupují vše, po čem jejich rozmazlené ratolesti zatouží.
Vzhledem k tomu, že trávím skoro celé dny v práci, setkávám se jen se svými kolegy (každý je z jiného koutu světa) a s lidmi z autobusu. A to jsou právě většinou lidé, kteří nemají moc peněž nazbyt. Autobus je relativně levný, ale zato dost špinavý a jezdí velice nepravidelně. Když jsme přijeli, několik na sobě nezávislých lidí nás varovalo, abychom na autobusy raději ani nemysleli. Právě protože s nimi nikdo soudný nejezdí, tak vypadají jak vypadají a prý by do nich žádný Kypřan nevlezl, protože má své auto, že. Auto nemáme, takže jsem neměl na výběr.
Naopak teď jsem rád, že mi bylo ctí místní autobusy vyzkoušet. Ranní nálada uvnitř starého rozvrzaného vozu se nedá popsat. Hraje místní lidová muzika, cestující si povídají, všichni na sebe povykují, když někdo nastoupí, většinou ho pozdraví celý vůz. V Čechách by už chyběla jen flaška, kolující odzadu dopředu až k řidiči. Kdo mně ještě neviděl, tak se docela diví, protože jsem pravidelně nejbělejší ze všech :)
Rodilé Kypřany v autobuse nehledejte: když se tady někdo trošku vzchopí, koupí si bourák a slíbí si, že pěšky nezajde ani do bankomatu (jedině tady jsem viděl Drive-In bankomaty, ke kterým musíte zajet autem – řekl bych, že v jiné zemi by to asi byl krapet bezpečnostní problém). A vůbec auta… Kypr rovná se auta. Ale o tom až příště.