Ve středu 16.12. od 17:30 budu mít v Adobe přednášku o Involver Media Playeru a mých AS3 GUI komponentách. Přijďte se podívat! Více info má Adobe UG.

Těším se na vás!

•

Good morning,

On Wednesday 16 at 5:30 I’ll have a small course at Adobe Prague about Involver Media Playeru and my AS3 GUI components. Come to see me! More info is on Czech Adobe UG.

Looking forward to meet you!

It was a really difficult job this time. I was constantly unhappy with the progress and started several times from scratch. Changed a lot of content management systems and on the end decided to give WordPress a try. Let’s see how it performs, currently I am more than happy. Now finally I got a somewhat suitable home for my portfolio and a articles I want to write once in a while. By the way it’s my 12th homepage since 1996!

Now it’s time to do some real work.

We’re going to meet for the second time – and I believe it won’t end here. Last year we crossed Vyšehrad in Prague and ended in a crowded pub Květnice. Accidentally there was 178 people, even we thought only about 40 people will come. Totally unexpected, but very refreshing (in terms of being in the center of really young people).

This year we’re going to visit wonderful places in Žižkov, Prague and release a lot Chinese lanterns up into the air on the Parukářka hill. So if you’re going to be in Prague on Friday October 30th, be sure to join us! It will be a lot of fun.

For more information please check out our site at lampionovypruvod.asia.

Říká se, že středomořské národy nerady pracují a ze všeho nejvíc milují polední siesty, které můžou trvat i několik hodin. S ničím takovým jsme se během našeho pobytu nesetkali: tady se zkrátka pracuje jak se dá, někdy i bez oběda. Pravda, možná to bylo tím, že jsem pracoval v internetové společnosti, mezi jejíž hlavní klienty patřili Američané, kteří během kyperského oběda vstávali, aby během odpoledne zkontrolovali práci, kterou jsme pro ně během dopoledne připravili a aby na nás navalili práci novou, kterou jsme občas dělali až do noci.

Siestu si ale dokázali užit lidé pracující ve službách. Každý den jsem vídal zelináře kousek od práce, jak si v poledne chrupe ve stínu před obchodem. Když jsem se trochu opozdil, již býval probuzený a na kávu lákal oblíbené zákazníky.

Rozhodně jedna věc mi přišla zřejmá již od začátku: u nás v práci se nikdo nikdy neflákal. Možná to bylo tím, že je Sideshow malá firma o osmi lidech… Kdykoliv jsem byl zaměstnán v Čechách nebo jsem nějakému kolektivu vypomáhal s prací, pokaždé byl problém udržet lidi v práci. Leckdo se snažil na práci vyzrát, udělat vše co nejrychleji, nebo maskovat, že nějaká práce trvá déle, než ve skutečnosti trvala. Tady to tak prostě není. Ač se to možná bude zdát jako cliche hodné Ameriky nebo Číny, tady je úspěch firmy i úspěchem jednotlivce. Všichni se prostě snaží, aby firma prosperovala.

Kypr je ostrov, což přináší mnohé klady i zápory. Sideshow má problém s lidmi, na ostrově prostě není moc kvalitních programátorů, o graficích nemluvě. Proto se dost outsourcuje ze zahraničí. Internet je pomalý jak šnek: je velký úspěch, pokud seženete rychlejší linku než 1 Mbit. Celé Sideshow je připojeno právě přes 1 Mbit a nevypadá to, že by se to v blízké budoucnosti změnilo. Z Kypru totiž vedou jen tři kabely: severní Turci mají kabel nasměrován přirozeně do Turecka, jižní kamsi na západ až k Itálii a do Izraele.

Lidé jsou uvolnění, dokáží si vychutnat svůj čaj nebo tureckou kávu, zahrají si tavli ve stínu stromu a když se kolem páté rozezpívá muezín, zavládne všude takový klid, že se bojíte promluvit aby to kouzlo okamžiku nezmizelo. Na severu je také více památek, krásné opuštěné pláže a popravdě – není cestování po nedokonalých komunikacích lepší než přesun z místa na místo po sterilních dálnicích?

Vzhledem k tomu, že se severokyperská vláda všemožně snaží posílit státní rozpočet pomocí rozvoje turistického ruchu, lze očekávat, že za pár let toto kouzlo zmizí. Všude budou luxusní hotely, lidé budou milí a pohostinní kvůli turistickým penězům a pláže budou posety půjčovnami slunečníků a bary, kde vám namíchají to zaručeně nejlepší mojito na celém pobřeží. Takže honem – míst jako je toto, navíc pro středoevropana snadno dostupných, mnoho nezbývá!

Někdy okolo Vánoc se stala nevídaná věc – dvě dospívající dívky se pokusily v obchodě ukrást šaty, a to tak, že si v kabince šikovně přes ty „vypůjčené“ oblékly své vlastní. Informovali o tom ve všech zprávách…

Nedávno kyperská média tepala do ženy, u které při zátahu na diskotéce policie našla půl gramu ma-ri-hu-a-ny. Podobně jako má Blesk rád rozhořčené titulky zpráv, i reportér v televizi hrozil, že je to učitelká našich dětí! A co dělala její rodina, že toto dopustila?

Na druhou stranu je ale třeba říct, že ta velká, skrytá, mafiánská kriminalita tu má žně. Hodně tomu napomáhá obchod s drogami, pytle plné kokainu a heroinu z Turecka se přehazují přes ploty kolem zelené linie. Ale o tom se nemluví. Občas v parku narazíte na zjevného mafiánského bosse, který se tam nechává vidět se svou mladou partnerkou.

Nohy

I přes veškerá ujišťování všichni víme, že se nejspíš už nikdy neuvidíme, zpočátku si vyměníme pár mailů, pak stále méně a méně a nakonec tuto komunikaci utneme úplně, protože nám bude připadat hloupé psát jen o Vánocích. Tak to ale bohužel chodí a kolikrát k takovému zamlklému přátelství nepotřebujete ani tu vzdálenost.

Celkově ale o Kypřanech platí, že jsou velmi přátelští. Všichni se usmívají a rádi s číkoliv pomůžou. V Čechách nás zkušenost naučila, že musíme být k cizím lidem obezřetní, raději se předem připravujeme na potenciální podvod nebo blamáž. Tady je to zbytečné: nikdo s vámi nijak točit nebude. Když jsme kupovali dvacet let staré auto, nezdálo se nám, že by najelo jen 50 tisíc kilometrů. Prodávající automechanik nám říkal, že ho měl nějaký důchodce, který s ním moc nejezdil (mimochodem průměrný Kypřan najezdí nejvíc kilometrů po městě, z města jezdí jen výjimečně maximálně k moři; na Akamasu většina Kypřanů nikdy nebyla). Měli jsme dojem, že automechanik přetočil tachometr – ale nakonec jsme zjistili, že se to tady prostě moc nenosí.

Také se nám stalo, že nám z auta vypadla SPZka. V Čechách by to byl problém – přišel jsem za šéfem, ať nám poradí, jestli máme zajít na polici nebo co se vlastně na Kypru s ukradenou SPZkou dělá. On na mně valil oči co blbnu, ať zajdu do nějaké lepší trafiky, že mi jí vytisknou. Nestačil jsem se divit, říkal jsem mu, že v Čechách jsou SPZky hlídané policí, že je kradou lidé, kteří s nimi pak jezdí na benzínky a bez zaplacení odjíždějí. Šéf mi jen odpověděl, že Kypřané tak složití nejsou.

Ovoce a zelenina se zde pěstují po celý rok a snad kromě jablek je ostrov soběstačný. Zelenina je výborná, čerstvá, levná. Bylinky se prodávají za pár centů po buclatých svazcích. V každém krámě je za jednotnou cenu výběr z asi deseti druhů salátů, vše je každý den čerstvé a v Praze relativně luxusní kousky jako polníček či rukola nakoupíte po kilech za směšnou cenu.

Sobotní trh

Co nám bude rozhodně chybět jsou místní pekárny, které jsou na každém rohu a díky jejichž sortimentu jsme se nemírně zakulatili. Některé pekárny prodávají i teplá jídla, například Zorbas nabízí musaku, o které se člověku i zdává. Mají zde i výborný salát, jehož chuť nám bude celý život chybět – tuňák, těstoviny, salát se slaninou, kukuřice, červená řepa, směs rýže, chobotnic a ryb a navrch cherry rajčátka, okurka která opravdu výborně chutná a není jako ta česká guma, krutonky a zálivka v podobě tzatziky, tahiny… Ach.

V Pandoře zase nakoupíte dortíky, po kterých leze čokoláda i z uší, na baklavu od Orphanida stačí pohlédnout a jste sytí.

Nelze opomenout vynikající mořské ryby, u kterých nepochybujete o tom, že si ještě před pár hodinami svůj osud představovaly úplně jinak. Z ostatních středomořských specialit jsme si oblíbili třeba houmous, tahini, kuskus, tabouleh, tzatziki, souvlaki, grilované halloumi či místní husté jogurty, po kterých se zejména Vojtovi dělají boule za ušima.

Co se týká piva, na jižní straně sice KEO vaří stejnojmenné pivo v oranžových plechovkách, s tureckým pivem Efez se ale nedá srovnat (turečtí sládci se učili v Plzni). V obchodech narazíte na všechny možné světové značky (i Pilsner Urquell a Budvar), v hospodách je ale pivo strašlivě drahé (kolem €5).

Víno je ucházející, časem si člověk najde značku, po které nebolí hlava. Kypřané pálí výbornou Zivanju z vinných slupek – chutná jako silnější slivovice. Nejlepší je přirozeně mražená. Delikátní aperitiv je Commandaria, dost podobná portskému vínu. Ve značkách je ale velký rozdíl, Commandaria od KEA nebo Sodapu je nejlepší.

Celkově si člověk na jídlo nemůže stěžovat. Jediná nevýhoda je jeho kalorická náročnost. Když si nedáte pozor, můžete rychle ztloustnout.

Pár fotek je k vidění zde.

Jaro na Kypru

Troodos je rozlehlejší, zelenější, plný klášterů a starých zapadlých vesniček, kde se kyperské vládě díky štědrým dotacím starousedlíkům daří zachovávat původní kulturu.

Pentadaktylos v turecké části je úzký dlouhý pás hor lemující pobřeží, což vás zejména při koupání v moři donutí smeknout. Pohled z průzračně čisté vody přes bílou písčitou pláž až na dvoutisícovou horu příznačně nazvanou “Pětiprstá” je… omračující.

Jediným civilizací nedotčeným místem je poloostrov Akamas, který si údajně oblíbila sama Afrodité. Zdejší pláže si oblíbily také karety obrovské, které zde od května do října kladou vejce. Poloostrov je nádherný, nicméně pro návštěvu doporučujeme duben, později je půda již dost vyprahlá a z kontrastu bílých hor, zelené trávy a modrého moře zůstane bílá a modrá…

Bohužel se na tuto krásu chystají developeři, kteří již mají hotové plány na přestavbu na turistický ráj. Takže pokud chcete spatřit “poslední helénistickou krajinu”, jak ji označují průvodci, začněte balit kufry.

Až po návratu do Evropy jsme si uvědomili, jak moc nám chyběla zelená barva. Už z letadla nad Vídni jsme se nestačili divit, kolik různých zelených je možné spatřit – na Kypru je všechno vysušené na troud – což bude hlavně tím, že tam letos moc nepršelo.

Letos skoro nepršelo, sluníčka jsme si užili opravdu hodně.

Kypr je ostrov zalitý sluncem, je zde přes tři sta slunečných dní v roce. My osobně jsme snad nezažili dne, kdy by alespoň na pár hodin sluníčko nevylezlo. Celá zdejší zima nám připomínala začátek jara v Čechách, teploty neklesly pod 13 stupňů a ačkoliv byla tato zima nejsušší za poslední desetiletí (což Kypřanům působí nemalé problémy s nedostatkem vody), parky se zelenaly jedna radost a stromy obsypané pomeranči a mandarinkami nám alespoň vzdáleně připomínaly vánoční čas. Zhruba v polovině března na celém ostrově doslova explodovalo jaro a vše začalo kvést. Čistá krása, která se slovy těžko popisuje.

Jsme rádi, že jsme na začátku června zabalili kufry, protože nejhorší počasí je v červenci a v srpnu. Teploty překračují 40 stupňů a situaci ještě zhoršuje vysoká vlhkost vzduchu.

Horko se dá snést u moře, kde většinou fouká příjemný vánek, ale ve městě je to k nevydržení. Jediné řešení je neustále zapnutá klimatizace – ale pak zase člověk riskuje nekonečné nachlazení (také u nás v kanceláři všichni neustále smrkali a kýchali).

Nepříjemný bývá také občasný západní vítr, který s sebou přináší písečné bouře ze Sahary. To sice spolu se sluncem vytváří zajímavý kontrast, ale věčné pokašlávání a nánosy prachu tento zážitek přinejmenším kazí. Tomu se ale nevyhnete. Prach je všude. Když se ho rozhodnete vytřít, než vám uschne podlaha, už je zase zaprášená. Kypřané rádi oslavují sobotu návštěvou myček aut – a vůbec přitom nehledí na fakt, že je nedostatek vody. Čisté auto je stejně důležité jako čistá košile, možná víc. My jsme to moc neřešili a jezdili v neustále špinavém autě, jsou důležitější věci na světě.

Car is a must!

Tak tuto větu jsme slýchali či čítali dlouho před příjezdem na Kypr. Naší reakcí býval většinou posměch nad tím, jak jsou asi na tom Kypru líní, když všude jezdí autem a vůbec nechodí pěšky. Omyl. Líní možná jsou, ale hlavní důvod toho, proč “car is a must”, je:

1) absence chodníků (pokud už nějaké jsou, parkují na nich auta), 2) naprostá nedostatečnost MHD (na znamení nejsou jen zastávky, ale mnohdy i trasy autobusů), 3) způsob jízdy Kypřanů, kdy chodec je jakýsi cizí element, nejspíš sebevrah (a chodec s kočárkem by se měl rovnou zavřít, když ne do vězení tak do blázince).

Zkrátka a dobře nezbylo nám nic jiného, než pořídit auto.

Vzhledem k našim omezeným finančním možnostem jsme (díky pomoci Vaškova šéfa) dopadli celkem dobře a stali se hrdými majiteli Mitsubishi Lancer z roku 1991 (avšak model cca 85) s pouhými padesáti tisíci kilometry za sebou. Auto jezdí dobře, ale přece jen je to starší pán a ráno se bez sytiče nehne. Také první kilometr až dva lehce protestuje, ale jakmile se motor trochu zahřeje, je z něj parádní žihadlo. No, úplně bez vad není, nemá zadní stěrač, levé boční zrcátko chybí úplně a pravé je uvolněné, takže ho občas během jízdy musím poupravit. Také má drobnou prasklinku na hadičce k nádrži, nesmíme tudíž brát plnou, protože by část draze koupeného benzínu vytekla. Nu což? Mimochodem o Kypru značně vypovídá fakt, že i s těmito závadami (a to určitě nevíme o všech) jsme naprosto bez problémů dostali osvědčení o technické kontrole na dva roky dopředu. Nicméně jsme šťastní, že auto máme, bez něj by to tu opravdu nešlo.

Teď něco k jízdě samotné. Všichni známe stereotypní výroky o Italech či Polácích jezdících jak prasata. No opravdu se divím, že jsem zatím nic podobného neslyšela o Kypřanech. Srovnání s časovanou bombou je víc než příznačné, neboť Kypřané asi mají pocit, že jsou uvnitř auta absolutně chráněni. Blinkr je pro sraby, na červenou stojí jen bábovky a kdo netroubí není Kypřan. Je tma a vy svítíte? Cha, srabe, já jsem lepší, zvládám to bez světel! Chcete vjet z vedlejší na hlavní a jedou tam auta? No a co, jejich problém, já tam chci a basta! Nemáte kde zaparkovat? Nu co, uprostřed křižovatky je místa dost, však oni si poradí. Kapitolou samou pro sebe jsou kruhové objezdy ? chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jak na ně. Kruháky jsou vždy minimálně dvouproudé, ale pokud nechcete hned vyjet, musíte vjíždět zprava. Jinak na objezdu samotném žádná pravidla nejsou, prostě kdo je na kruháku už může všechno, silnější vyhrává.

Vždycky jsem se trochu neskromně považovala za celkem dobrou řidičku, ale musím říct, že po měsíci ježdění v Nicosii bych si troufla i na rallye. Jízda zde vyžaduje vaší absolutní pozornost, což je občas s Vojtou vzadu problém. Kupodivu je tu málo nehod, sem tam nějaký ťuknutí, ale vzhledem k jejich jízdě je to obdivuhodné. Asi jsou řidiči zvyklí být neustále ve střehu a hrozícím nehodám včas zabrání. Rychlostní omezení jsou ve městě padesát (málokdo dodržuje) a na dálnici sto (většinou dodržují, kontroly jsou časté).

Ještě se musím svěřit s jednou obavou ? po návratu do Prahy mi asi bude chvíli trvat zbavit se manýrů zde nabytých (a to nemyslím ježdění vlevo :) ). Zkrátka potkáte-li mě někde autem, omluvte mou prasáckou jízdu, právě jsem se vrátila z Kypru…

Večerní autobus (flaška koluje jen ráno)

Někteří lidé nám slibovali, že tu je spousta Čechů. Říkali Kristině, aby se nebála, že se k ní budou Češky jen hrnout, když na hřišti na Vojtu zavolá: “Vojto!”. Ale skutečnost je krapet jiná, za celou dobu, co jsme tady, jsme potkali jen dva Čechy. Nalité kluky na pláži v Larnace, kteří se hecovali, kdo z nich doběhne dřív na druhou stranu pláže. Pánové asi také moc Čechů nepotkávají, když rozhlížeje se po lidech vtipkovali stylem “tak do koho si tady můžu kopnout?”.

Jednou jsme tu viděli českou reklamu na hašlerky na CNN, což je krajně podivná věc. A v práci vzbudil pozdvižení virál Staropramenu. Hned zkraje našeho pobytu bylo v několika zprávách slyšet povídání o zaměněných dětech z Třebíčska, čemuž se kolegové v práci značně podivovali. Tento týden zde měl být Týden české kultury, jenže bylo zavřeno, kultura se nekonala. Ostatně kina a divadla, natož pak výstavy, v Nicosii nečekejte. V jednom obchodě jsem byl bodrým chlapíkem dotázán, jestli znám Pavla Nedvěda. A tím to s Českem na Kypru končí, pro většinu domorodců jsme stále Československo, klasika.

Když to tak shrnu, tak lidé kolem nás jsou většinou samí Kypřané, nějací ti Řekové, pár Turků, sem tam nějaký turista a spousty a spousty Indů a Pákistánců. Už skončila sezóna, takže ubylo Angličanů s pivy bez pěny. Němci opouštějí pláže – nikde jinde jsme je vlastně ani neviděli. Japonci se svými foťáky odletěli za vycházejícím sluncem. Začíná zima a zůstávají snad jen domorodci. S nimi kvanta Rusek, které se sem provdaly a přitom si z domova přivedly klany strýců, kteří kazí místní trh svou levnou prací – a tak je tu nemají moc rádi.

Indové, Pákistánci a Filipínci jsou všude. Dost často bydlí v příhraničních oblastech u turecké části Nicosie, kde by žádný Kypřan bydlet nechtěl. Většinou se živí jako uklízečky, prodavači, chůvy. A bohužel je dost vidět, jak se na ně Kypřané dívají zvrchu.

Kristina tvrdí, se že setkává se samými cizinkami – to bude asi proto, že se snad právě jen cizinky snaží s dětmi chodit alespoň trochu do přírody. Kypřanky totiž mají mateřskou jen čtyři měsíce a pak se vrací do práce a děti přenechávají prarodičům a/nebo je strkají do jeslí. A oba rodiče pak o víkendu léčí své černé svědomí tím, že svým dětem kupují vše, po čem jejich rozmazlené ratolesti zatouží.

Vzhledem k tomu, že trávím skoro celé dny v práci, setkávám se jen se svými kolegy (každý je z jiného koutu světa) a s lidmi z autobusu. A to jsou právě většinou lidé, kteří nemají moc peněž nazbyt. Autobus je relativně levný, ale zato dost špinavý a jezdí velice nepravidelně. Když jsme přijeli, několik na sobě nezávislých lidí nás varovalo, abychom na autobusy raději ani nemysleli. Právě protože s nimi nikdo soudný nejezdí, tak vypadají jak vypadají a prý by do nich žádný Kypřan nevlezl, protože má své auto, že. Auto nemáme, takže jsem neměl na výběr.

Naopak teď jsem rád, že mi bylo ctí místní autobusy vyzkoušet. Ranní nálada uvnitř starého rozvrzaného vozu se nedá popsat. Hraje místní lidová muzika, cestující si povídají, všichni na sebe povykují, když někdo nastoupí, většinou ho pozdraví celý vůz. V Čechách by už chyběla jen flaška, kolující odzadu dopředu až k řidiči. Kdo mně ještě neviděl, tak se docela diví, protože jsem pravidelně nejbělejší ze všech :)

Rodilé Kypřany v autobuse nehledejte: když se tady někdo trošku vzchopí, koupí si bourák a slíbí si, že pěšky nezajde ani do bankomatu (jedině tady jsem viděl Drive-In bankomaty, ke kterým musíte zajet autem – řekl bych, že v jiné zemi by to asi byl krapet bezpečnostní problém). A vůbec auta… Kypr rovná se auta. Ale o tom až příště.

Vojta Sajuz Apollo

Sice jsme tu teprve něco přes týden, ale i tak si dovolím pár postřehů ohledně pobytu na Kypru s dětmi. Chce se mi rovnou napsat hrůza, ale tak jednoduché to není. Kypřané děti milují, o tom není pochyb. Kamkoliv jdeme, každý se na Vojtu usmívá, mává na něj, hladí ho. Pořád něco dostává, ať už croissanty v pekárně nebo tenisové míčky, když dlouho zevluje u hřiště. Na druhou stranu to tady moc pro děti není. Málo hřišť, v celé Nicosii jsou dva dobré parky (naštěstí bydlíme blízko obou), hřiště v centru jsou spíš noclehárnou pro bezdomovce a člověk se štítí sáhnout na klouzačku.

Kypřané jezdí všude autem a podle toho to tu vypadá. Chodníky prakticky neexistují a když už, tak na nich parkují auta. Řidiči navíc jezdí dost bezohledně, takže jakákoliv cesta s kočárkem je šeredně nebezpečná (předevčírem mě dost brutálním způsobem překvapil fakt, že to, že mám zelenou, neznamená, že auta mají červenou – oni jen mají oranžovou, aby si dali pozor, že tam může jít chodec!). Proto taky kočárek ve městě nepotkáte, občas si připadám jak v Cuarónových Potomcích lidí. Děti se začínají vynořovat až kolem čtvrté odpoledne, to se parky rázem zaplní a pomalu není kam šlápnout. Ale i tak jsou to spíš cizinci, zatím jsem se neseznámila s jedinými kyperskými rodiči, ale už mám známou Maďarku, Srbku, Švédku, Němku, Britku a Rusku. Pátrala jsem po příčinách tohoto stavu a teorie jsou zatím dvě:

1. Kypřané jsou s dětmi doma (což nechápu, protože u nás stačí být doma půl hodiny a Vojta už přešlapuje před dveřmi s botami v ruce a tváří se hrozně nešťastně)

2. Kypřanky se relativně brzy po porodu (po čtyřech měsících) vrací do zaměstnání a děti jdou do jeslí nebo k prarodičům (kteří jsou s nimi buď doma nebo žijí na venkově)

Velká výhoda Kypru je, že takřka po celý rok hřeje slunce a voda v moři je teplá, takže stačí sednout do auta (které nemáme, ale snad brzy mít budeme) a za pár desítek minut si přestat lámat hlavu s tím, jak dítě zabavit :]

Mimochodem dnes jsme narazili na jednu podivnost: je tu kolotoč pro vozíčkáře. Má plošiny s piktogramy invalidů a jednu židli. Na to v Praze nenarazíte.

Mama éro!

No – až tak daleko to není, jen kousíček od Turecka a Izraele, ale i tak je to vážně úplně jiná realita. I když je tu jen o hodinu víc, rozdíl je neuvěřitelně znát. Když je v Praze ještě sluníčko, tady už je pomalu tma jak v pytli.

Let proběhl nad očekávání dobře, kdosi sice tvrdil, že Vojta bude celou dobu spát, jenže to by tam nesměla být kiliarda dalších dětí, která mu v nejmenším nedala usnout. Vůbec ho nezajímalo, co se děje za okénkem. Zato já jsem byl, stejně jako kdy jindy, když se mi poštěstí někam letět, v naprosté extázi. I když byla v Praze mlha a pršelo, jen pár metrů nad Bohnicemi už byla modrá obloha a bílá peřina od jednoho obzoru k druhému. Po chvilce už byly vidět Alpy a Krkonoše a když se konečně mléko pod námi roztrhalo, uviděli jsme lichoběžníky rakouských políček a jako zrcadlo lesklou stužku Dunaje.

První věc, která vás dostane, sotvaže vystoupíte v Larnace z letadla, je teplý vzuch. Protože, jak jsem psal minule, jsme měli velice omezenou kilogramáž našich zavazadel, využili jsme každé příležitosti vzít si na sebe co nejvíc oblečení. Dobře, dvoje kalhoty jsem neměl, ale i tak by mi mikina a bunda daly pořádně zabrat, pokud bychom je nemohli nacpat do kočárku, který nám naštěstí bylo dáno bezplatně převézt.

Další věc, které si okamžitě všimnete, je vstřícnost domorodců – až již Kypřanů nebo Angličanů, kterých jsou tu kvanta. Když si někdo z nich všimne, že jste v úzkých, hledáte cestu, nebo se tváříte nešťastně, hned přiběhnou a nabízejí vám radu. Když jsme nemohli najít místo, kde jsme si měli vyzvednout vypůjčené auto, nějací Němci nás nasměrovali na parkoviště. Když jsme zjistili, že namísto objednaného vozu s manuálním řazením máme vyfasovat automat, tak jsme po chvilce dostali vůz o dvě třídy lepší, nejen s manuálem, ale i s klimatizací a palubním počítačem. Angličan, který vozy pronajímal, nás ještě nasměroval na výjezd z parkoviště, poradil ohledně jízdy na levé straně a připomněl nám, že Nicosia se řecky řekne Lefkosia, tak ať před Kypřany raději používáme tento název. O chvíli později jsme se snažili připoutat Vojtu do dětské sedačky, marně jsme lomcovali s popruhy. Přiběhl pan Řek a sedačku opravil… Lidí se tam objevilo ještě několik a všichni nám spěchali vysvětlit, kudy se z parkoviště dostaneme na dálnici do Nicosie.

Takže jedna z prvních věcí, které jsme si všimli, je vstřícnost domorodců. Přijeli jsme do ciziny s očekáváním (a s četným varováním), že nás může někdo okrást, že na nás budou domorodci nepříjemní… A tak jsme zjistili, že je to asi předsudečnost Čechů. Tady se vás nikdo nesnaží ošidit nebo přechytračit. Nemusíte neustále podezřívat všechny neznámé lidi, že vaší neznalost nějak zneužijí. A navíc se všichni na ulici usmívají (a obzvlášť na Vojtu – baculatého modrookého blondýna). Často jsem četl, že se o Češích říká, že se mračí, a přišlo mi to jako řácká demence. Že je to fakt, jsem objevil až tady. I když má Kypr spoustu neduhů, lidé jsou tu na sebe milí (pokud nesedí v autě). Jsou milí a zjevně netrpí předsudky ať už jsou odkudkoliv ze světa – a to tu žije pěkná hromada národností.

Ono to zní jako pohádka… Osm měsíců na Kypru. Ale to bych musel být milionář, abych si takovou dovolenou mohl dovolit. Ne, vážení, není to tak. Já tam jedu pracovat. A vypadá to, že budu pracovat i po nocích, nějaké větší projekty se se mnou táhnou nadále. Popravdě také bych rád dodělal nějaké své již dlouho plánované věci, ale jak to tak vidím, tak na ně asi moc času nebude. Kristina si také bere počítač, takže asi přijdou pěkné večery pod lampou. Vzali jsme si tedy pěknou zásobu filmů a seriálů, řekl bych, že i kdybychom každý večer na něco koukali, že spousty věcí nestihneme. Ale jak říkám, díky práci to asi nehrozí.

Opravdu jsem zvědav, jak bude vypadat náš náraz na jinou realitu. Tím nemyslím jen řízení vlevo, spory Turků a Řeků, turecké záchody a (pravděpodobně) pomalý internet. Ono to bude asi celkově dost jiné. Orient hele prostě. A já si myslím, že něco takového potřebujeme jako prase drbání. Už dlouho sedíme v Praze a život utíká. Mno o tom všem bych sem rád něco napsal. A přidal pár fotek a videí, snad… Jen mě mrzí, že mi zrovna předevčírem začal stávkovat foťák na mobilu, s tím je člověk nejrychlejší. Tak holt budu fotit větším krámem, spousta věcí mi tak sice uteče než aparát vybalím, ale zase ze mně asi polezou technicky vyspělejší fotky. Asi.

Teď je tady všude kolem hrozný chaos. Letíme charterovým letem, takže můžeme mít s sebou jen dvakrát 20 kg zavazadel (a nějaká příruční na palubu). Vojta totiž nemůže mít mimo kočárku vůbec nic. Přes deset kilo váží naše technika, věci pro Vojtu váží mají dalších dvacet kilo… No tak si to spočítejte. Asi si vezmu dvoje kalhoty přes sebe a budu pořád chodit v jednom triku. Prostě pank.

Tak hurá, jdeme na to! Až tu zimu tady nějak přežijete, tam bude minimálne 15 stupňů. Teď tam jsou ještě třicítky a moře má 28. No tyjo. Asi mi bude v Larnace po příletu v dvojkalhotáholtch docela teplo.

Během několika posledních měsíců jsem ve volných chvílích pracoval na pěkné řádce aktualizací, které tu budu postupně odkrývat. Uznávám, že jsem poslední dobou moc nepsal, ale to je právě proto, že toho bylo poslední dobou tolik.

Nemůžu nezmínit opravené jádro blogu, které nyní obsahuje hlasování o kvalitě článku, vylepšené hledání a spousty malých oprav CSSek (například jsem konečně doladil CSSko pro tiskárnu).

Chystám novou sekci o naší cestě do světa. Od října budu pracovat u Sideshow Digital na Kypru. Samozřejmě ještě máme spoustu zařizování tady doma – a až budeme tam, budeme mít zařizování ještě víc. A právě o tom všem, o rozdílech kultur a vůbec o cestování a práci jinde ta nová sekce bude.

(Ano, vím, že jsem v posledním díle o Macu psal, že si příště MacBook rozbalíme – nečekal jsem, že se to tak protáhne. Samozřejmě si ho rozbalíme, o tom žádná :] )

Je na čase vysvětlit, jak se celá aféra jménem Neurobion měla.

Vše začalo docela dávno, myslím, že to bylo někdy na jaře 2001. Bavil jsem se po ICQ s Embryem, říkali jsme si, že bychom mohli založit nějaký vlastní projekt, kde bychom se snažili nabízet reklamním agenturám kreslené (v mém případě) a 3D (v jeho) postavičky (uf, je to už dávno, byli jsme tak naivní). Každý jsme měli jiný styl a mysleli jsme si, že budeme mít o živnost postaráno. Plány z nás jen sršely: role postavičky a uživatele se měla prohodit. Pokud byste přišli na tento web, uviděli byste postavičku jak civí do monitoru a kliká na ikony – zkrátka tak jak jste zrovna seděli, jen ale jako by vás někdo pozoroval z katodové trubice obrazovky.

Měli jsme spousty nápadů, jen to jméno jsme ještě neměli ? Embryo se nechal slyšet, že má rád zajímavá “chemicky kulatá” slova. Jako například Bion. To slovo se mi líbilo (v jiné kapitole našich novomediálních dějin se píše, že slovo Bion vymyslel Maikie a že si ho Embryo přivlastnil – Maikiemu to bylo vcelku jedno, jeho jen tak něco nerozhází (resp. je mu vše značně volné, nějaké problémy s půjčováním jmen a tak, takové malichernosti, že ano).

Já jsem Embryovi říkal, že jako starý metálista mám rád ostrá, průrazná slova. Jako třeba Thraxx! Embryo se začal ošívat, že je to metal až příliš. Ať polevím. Tak jsem navrhnul druhé slovo: Neuro. Spojili jsme to a vznikl Neurobion. Hned jsme vylovili Google a toto krásné voňavé zadali. Nenašlo to nic. Rychle hup šup do registrace domény… Neurobion.com ještě nikdo nemá? No hurá! Přeci všichni víme, že registrovat doménu není taková sranda, cokoliv si vymyslíte, jakoukoliv ptákovinu, už to někdo má.

Měli jsme projekt, měli jsme doménu. Dali jsme na ní splash, jako že se něco děje a že na tom makáme. Prdlajs, projekt šel do kouta a nic se nedělo.

O dost později, koncem roku 2002, jsme si s Maikiem (to jsme spolu zrovna bydleli na Žižkově) řekli, že spolu uděláme projekt. A vzhledem k tomu, že slovo Bion je vlastně prapůvodně jeho, není co řešit. Náš nový projekt převzal jméno a bylo vystaráno.

Jak to bylo dál asi víte. Nervobujón se pěkně rozjel, ze začátku jsme opravdu zvládali dělat jedno dílko týdně, jenže jak už to chodí, časem jsme začali lenivět a intervaly se prodlužovaly? Ke každému projektu bych mohl říct něco zajímavého, ale to až někdy jindy.

Netrvalo dlouho a přišel mi mail (Merck je nadnárodní lékárnická korporace, zkrátka jedna z těch nejšpatnějších špatňáků):

Dear Mr. Vancura,

I am writing to you in my capacity as a representative of the Trademark Department of Merck KGaA. Merck KGaA is a worldwide operating group of companies in the business sectors pharmaceuticals, laboratory and speciality chemicals. Merck KGa A is one of the oldest still operating chemicals-pharmaceutical companies in the world.

It has recently come to our attention that you have registered neurobion.com as a domain name. Merck KGaA is the exclusive owner of over 100 registrations for the trademark NEUROBION in many countries. I attached a list of trademark registrations for NEUROBION? in the name of Merck KGaA. According to our information you do not own any intellectual properte right, which contains components identical or similar to our trademark registrations for NEUROBION?. Your registration and unauthorized use of neurobion.com violates our trademark rights. Your registration and use of the domain name is likely to cause confusion as to the source or sponsorship of the domain name.

Accordingly, we demand that you immediately cease all use of the domain name neurobion.com. Further we demand that you assign your registration for neurobion.com to our company Merck KGaA.

Blah blah blah, výhružky pokračují ještě pět odstavců.

Trošku jsem zagoogloval a našel si, že pan právník je docela ostrý střelec. Nebylo to tak dávno, kdy s Merckem vyhrál jiný spor. Soudil se s člověkem, umírajícím na rakovinou. Zaregistroval si doménu, jejíž jméno se také křížilo se značkou jakéhosi léku. Adresu chtěl posléze prodat, z vydělaných peněz zabojovat proti své nemoci. Prohrál, jak jinak, bohužel: nemůže si přeci zaregistrovat doménu za účelem pozdějšího prodeje či zjevného doménového kuplířství.

Právo je v tomto ohledu naprosto jasné: kdo si zaregistruje doménu stejného jména registrované značky, dopouští se trestného činu. Ať hledám jak hledám, bohužel nemůžu najít přesný právní název (a už si ho nepamatuji). Každopádně k tomu, aby bylo zahájeno trestní řízení stačí, aby na webu bylo napsáno, že je k prodeji. Samozřejmě to samé platí, pokud zaměření webu je stejné nebo podobné oboru dříve registrované značky. A ještě jeden zádrhel: pokud na webu není vůbec nic (tzn. under construction), znamená to samé jako informace o záměru jeho prodeje.

Bohudík jsem ale našel ještě jednu zajímavou věc: registrátor domény nemá povinnost kontrolovat, zda-li jméno jeho nové domény není již někde na světě registrováno! To zkrátka není v lidských silách a zákon na to pamatoval. Každopádně hlavní bylo, že na našem projektu šlo o všechno možné, jen ne o léky.

Když jsem dopátral po všech informacích (což mi trvalo nějakou dobu, pan Koelle se dvakrát připomenul), odpověděl značně oficiální formou, že jim doménu neprodám. Zaprvé neděláme do léků. Jsme designéři, ilustrátoři, pankáči a animátoři a nemáme zájem jakkoliv škodit firmě Merck třeba tím, že si budeme dělat srandu z jejich produktů (což mi trošku překazilo plány, když jsem se už dříve dozvěděl, že Merck vyrábí prášek Neurobion, bylo mi veselo, jmenujeme se přeci, hele, jako nějaká droga; bohužel jsem se hned dočetl, že to není žádný nervovar, ale jen nějaký přisprostlý vitamín).

Pan Koelle mi k mému překvapení odepsal, že se tedy nedá nic dělat, že mu ale musím slíbit, že na Neurobionu neuveřejníme nic, co by souviselo se společností, kterou zastupuje. Že v našich animacích dokonce ani nesmíme použít symboliku léčiv. Rád jsem mu to slíbil, na léky se můžeme (zatím) bohudík zvysoka vykašlat.

Takže jsme nad celonárodní společností Merck vyhráli. Doména nám zůstala a pan Koelle svému léku postavil slušivou doménu Neurobion.info. To ale neznamená, že k nám neproudily davy lékuchtivých internetových surfařů: každý den přišlo zhruba 150 uživatelů, kteří nehledali animace: buď přišli z vyhledávače, kde zadali Neurobion (s přehledem jsme byli na prvním místě, SEO je můj oblíbený koníček), nebo zadali přímo www.neurobion.com. Asi se docela divili, když na ně vyskočily naše animované demence :)

A tak to šlo dál. S kauzou Merck jsem vždy rád přispěchal do debaty nad pivem, přeci jen je to dobrý zářez na pažbě – na to, že nejsem právník.

Neurobion ale postupně upadal víc a víc. Nakonec to dopadlo tak, že jsem udělal jen tři věci během dvou let (PFka 2004, 2005 a pověstného mávajícího Křižíka na popěvek “My jsme všichni ČEZ”). Letos na jaře jsme si s Majkem jednou v hospodě řekli, že už Neurobion nebudeme dál provozovat. Nebudeme utrácet za doménu (hosting jsem měl v té době zadarmo, domény ale bohužel platit musí každý), a hlavně – to si myslím stále (od té doby, co začalo upadat Mimo.cz – pro pamětníky, dnes už tam je zase jiný projekt) – je nesmysl udržovat již nežijící webovou galerii jako skanzen, každá věc jednou začíná a jednou končí.

A tak skončil Neurobion. Doména padla a Merck byl nejrychlejší. Teď je tu ale jedna věc, kterou je potřeba vyřešit, Maikie s tím začal: Neurobion mu chybí (a mně už také). Přeci jenom je to kus naší historie a možná by to chtělo nějak zachovat, u nás na discích to ničemu nepomůže.

Jenže na web už to nedáme. Přemýšleli jsme, že by nebyl špatný nápad to vydat na CD příloze jakéhosi časopisu (offline verze je již hotová, obsahuje kvalitnější zvuky i obrázky, přeci jen na CD nejsme tak limitováni datovou náročností). Vzhledem k tomu, že ani jeden nekupujeme papírové časopisy, nevíme kam to dát (já kupuji Reflex, jenže zde v internetové sekci jako žába na prameni (navíc žába s dekou) sedí Miloš Čermák, “pantáta” českého internetu).

Pokud jste během posledního roku zavítali na tento blog (nebo pokud se podíváte o pár odstavců níže), určitě víte, že jsem se stal otcem. Samotná tato změna je tak důležitým okamžikem v životě muže, že vše ostatní musí jít stranou. Pokud se vám to už také stalo, víte o čem mluvím. A pokud ne, tak vězte, že to velká změna bude. Každopádně Vojta před pár dny ve zdraví oslavil šest měsíců, spokojeně roste (už má 10 kilogramů!) a nemůže se dočkat, až začne chodit (nebo alespoň lézt). Já už mám také konečně trošku čas něco pořádného dělat. A že toho tu na skladě mám! Rozhodně ale vím, že už nechci dělat věci jako dřív: například mám na disku uloženy spousty rozpracovaných konceptů her a comicsů, když jsem si ale některé z nich četl, nestačil jsem se divit, jak naivní jsem byl. Koneckonců i některé starší texty zde na blogu nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy vymyslel :)

Je tu ale jeden projekt, o kterém vám brzo napíšu více a na který jsem velmi, velmi pyšný! Je to encyklopedie Labyrint literatury pana Dušana Karpatského, kterou jsme s Kristinou přes rok vytvářeli pro nakladatelství Albatros… Brzo na těchto stránkách.

Vojtěch Vančura

Narozen 15. 3. 2006 – 23:58, 3.79 kg, 51 cm

Mrkněte na další tady.