Tak jsme konečně tady. Popravdě, my jsme dorazili už ve středu, ale teprve teď se vše kolem uklidnilo, takže jsem našel trochu času na pokračování našeho seriálu z druhého konce světa.
Mama éro!
No – až tak daleko to není, jen kousíček od Turecka a Izraele, ale i tak je to vážně úplně jiná realita. I když je tu jen o hodinu víc, rozdíl je neuvěřitelně znát. Když je v Praze ještě sluníčko, tady už je pomalu tma jak v pytli.
Let proběhl nad očekávání dobře, kdosi sice tvrdil, že Vojta bude celou dobu spát, jenže to by tam nesměla být kiliarda dalších dětí, která mu v nejmenším nedala usnout. Vůbec ho nezajímalo, co se děje za okénkem. Zato já jsem byl, stejně jako kdy jindy, když se mi poštěstí někam letět, v naprosté extázi. I když byla v Praze mlha a pršelo, jen pár metrů nad Bohnicemi už byla modrá obloha a bílá peřina od jednoho obzoru k druhému. Po chvilce už byly vidět Alpy a Krkonoše a když se konečně mléko pod námi roztrhalo, uviděli jsme lichoběžníky rakouských políček a jako zrcadlo lesklou stužku Dunaje.
První věc, která vás dostane, sotvaže vystoupíte v Larnace z letadla, je teplý vzuch. Protože, jak jsem psal minule, jsme měli velice omezenou kilogramáž našich zavazadel, využili jsme každé příležitosti vzít si na sebe co nejvíc oblečení. Dobře, dvoje kalhoty jsem neměl, ale i tak by mi mikina a bunda daly pořádně zabrat, pokud bychom je nemohli nacpat do kočárku, který nám naštěstí bylo dáno bezplatně převézt.
Další věc, které si okamžitě všimnete, je vstřícnost domorodců – až již Kypřanů nebo Angličanů, kterých jsou tu kvanta. Když si někdo z nich všimne, že jste v úzkých, hledáte cestu, nebo se tváříte nešťastně, hned přiběhnou a nabízejí vám radu. Když jsme nemohli najít místo, kde jsme si měli vyzvednout vypůjčené auto, nějací Němci nás nasměrovali na parkoviště. Když jsme zjistili, že namísto objednaného vozu s manuálním řazením máme vyfasovat automat, tak jsme po chvilce dostali vůz o dvě třídy lepší, nejen s manuálem, ale i s klimatizací a palubním počítačem. Angličan, který vozy pronajímal, nás ještě nasměroval na výjezd z parkoviště, poradil ohledně jízdy na levé straně a připomněl nám, že Nicosia se řecky řekne Lefkosia, tak ať před Kypřany raději používáme tento název. O chvíli později jsme se snažili připoutat Vojtu do dětské sedačky, marně jsme lomcovali s popruhy. Přiběhl pan Řek a sedačku opravil… Lidí se tam objevilo ještě několik a všichni nám spěchali vysvětlit, kudy se z parkoviště dostaneme na dálnici do Nicosie.
Takže jedna z prvních věcí, které jsme si všimli, je vstřícnost domorodců. Přijeli jsme do ciziny s očekáváním (a s četným varováním), že nás může někdo okrást, že na nás budou domorodci nepříjemní… A tak jsme zjistili, že je to asi předsudečnost Čechů. Tady se vás nikdo nesnaží ošidit nebo přechytračit. Nemusíte neustále podezřívat všechny neznámé lidi, že vaší neznalost nějak zneužijí. A navíc se všichni na ulici usmívají (a obzvlášť na Vojtu – baculatého modrookého blondýna). Často jsem četl, že se o Češích říká, že se mračí, a přišlo mi to jako řácká demence. Že je to fakt, jsem objevil až tady. I když má Kypr spoustu neduhů, lidé jsou tu na sebe milí (pokud nesedí v autě). Jsou milí a zjevně netrpí předsudky ať už jsou odkudkoliv ze světa – a to tu žije pěkná hromada národností.
Na Kypr! #3: Kypr a děti.
Od stálé dopisovatelky Kristiny.
Vojta Sajuz Apollo
Sice jsme tu teprve něco přes týden, ale i tak si dovolím pár postřehů ohledně pobytu na Kypru s dětmi. Chce se mi rovnou napsat hrůza, ale tak jednoduché to není. Kypřané děti milují, o tom není pochyb. Kamkoliv jdeme, každý se na Vojtu usmívá, mává na něj, hladí ho. Pořád něco dostává, ať už croissanty v pekárně nebo tenisové míčky, když dlouho zevluje u hřiště. Na druhou stranu to tady moc pro děti není. Málo hřišť, v celé Nicosii jsou dva dobré parky (naštěstí bydlíme blízko obou), hřiště v centru jsou spíš noclehárnou pro bezdomovce a člověk se štítí sáhnout na klouzačku.
Kypřané jezdí všude autem a podle toho to tu vypadá. Chodníky prakticky neexistují a když už, tak na nich parkují auta. Řidiči navíc jezdí dost bezohledně, takže jakákoliv cesta s kočárkem je šeredně nebezpečná (předevčírem mě dost brutálním způsobem překvapil fakt, že to, že mám zelenou, neznamená, že auta mají červenou – oni jen mají oranžovou, aby si dali pozor, že tam může jít chodec!). Proto taky kočárek ve městě nepotkáte, občas si připadám jak v Cuarónových Potomcích lidí. Děti se začínají vynořovat až kolem čtvrté odpoledne, to se parky rázem zaplní a pomalu není kam šlápnout. Ale i tak jsou to spíš cizinci, zatím jsem se neseznámila s jedinými kyperskými rodiči, ale už mám známou Maďarku, Srbku, Švédku, Němku, Britku a Rusku. Pátrala jsem po příčinách tohoto stavu a teorie jsou zatím dvě:
Kypřané jsou s dětmi doma (což nechápu, protože u nás stačí být doma půl hodiny a Vojta už přešlapuje před dveřmi s botami v ruce a tváří se hrozně nešťastně)
Kypřanky se relativně brzy po porodu (po čtyřech měsících) vrací do zaměstnání a děti jdou do jeslí nebo k prarodičům (kteří jsou s nimi buď doma nebo žijí na venkově)
Velká výhoda Kypru je, že takřka po celý rok hřeje slunce a voda v moři je teplá, takže stačí sednout do auta (které nemáme, ale snad brzy mít budeme) a za pár desítek minut si přestat lámat hlavu s tím, jak dítě zabavit :]
Mimochodem dnes jsme narazili na jednu podivnost: je tu kolotoč pro vozíčkáře. Má plošiny s piktogramy invalidů a jednu židli. Na to v Praze nenarazíte.