Nohy

I přes veškerá ujišťování všichni víme, že se nejspíš už nikdy neuvidíme, zpočátku si vyměníme pár mailů, pak stále méně a méně a nakonec tuto komunikaci utneme úplně, protože nám bude připadat hloupé psát jen o Vánocích. Tak to ale bohužel chodí a kolikrát k takovému zamlklému přátelství nepotřebujete ani tu vzdálenost.

Celkově ale o Kypřanech platí, že jsou velmi přátelští. Všichni se usmívají a rádi s číkoliv pomůžou. V Čechách nás zkušenost naučila, že musíme být k cizím lidem obezřetní, raději se předem připravujeme na potenciální podvod nebo blamáž. Tady je to zbytečné: nikdo s vámi nijak točit nebude. Když jsme kupovali dvacet let staré auto, nezdálo se nám, že by najelo jen 50 tisíc kilometrů. Prodávající automechanik nám říkal, že ho měl nějaký důchodce, který s ním moc nejezdil (mimochodem průměrný Kypřan najezdí nejvíc kilometrů po městě, z města jezdí jen výjimečně maximálně k moři; na Akamasu většina Kypřanů nikdy nebyla). Měli jsme dojem, že automechanik přetočil tachometr – ale nakonec jsme zjistili, že se to tady prostě moc nenosí.

Také se nám stalo, že nám z auta vypadla SPZka. V Čechách by to byl problém – přišel jsem za šéfem, ať nám poradí, jestli máme zajít na polici nebo co se vlastně na Kypru s ukradenou SPZkou dělá. On na mně valil oči co blbnu, ať zajdu do nějaké lepší trafiky, že mi jí vytisknou. Nestačil jsem se divit, říkal jsem mu, že v Čechách jsou SPZky hlídané policí, že je kradou lidé, kteří s nimi pak jezdí na benzínky a bez zaplacení odjíždějí. Šéf mi jen odpověděl, že Kypřané tak složití nejsou.

Car is a must!

Tak tuto větu jsme slýchali či čítali dlouho před příjezdem na Kypr. Naší reakcí býval většinou posměch nad tím, jak jsou asi na tom Kypru líní, když všude jezdí autem a vůbec nechodí pěšky. Omyl. Líní možná jsou, ale hlavní důvod toho, proč “car is a must”, je:

1) absence chodníků (pokud už nějaké jsou, parkují na nich auta), 2) naprostá nedostatečnost MHD (na znamení nejsou jen zastávky, ale mnohdy i trasy autobusů), 3) způsob jízdy Kypřanů, kdy chodec je jakýsi cizí element, nejspíš sebevrah (a chodec s kočárkem by se měl rovnou zavřít, když ne do vězení tak do blázince).

Zkrátka a dobře nezbylo nám nic jiného, než pořídit auto.

Vzhledem k našim omezeným finančním možnostem jsme (díky pomoci Vaškova šéfa) dopadli celkem dobře a stali se hrdými majiteli Mitsubishi Lancer z roku 1991 (avšak model cca 85) s pouhými padesáti tisíci kilometry za sebou. Auto jezdí dobře, ale přece jen je to starší pán a ráno se bez sytiče nehne. Také první kilometr až dva lehce protestuje, ale jakmile se motor trochu zahřeje, je z něj parádní žihadlo. No, úplně bez vad není, nemá zadní stěrač, levé boční zrcátko chybí úplně a pravé je uvolněné, takže ho občas během jízdy musím poupravit. Také má drobnou prasklinku na hadičce k nádrži, nesmíme tudíž brát plnou, protože by část draze koupeného benzínu vytekla. Nu což? Mimochodem o Kypru značně vypovídá fakt, že i s těmito závadami (a to určitě nevíme o všech) jsme naprosto bez problémů dostali osvědčení o technické kontrole na dva roky dopředu. Nicméně jsme šťastní, že auto máme, bez něj by to tu opravdu nešlo.

Teď něco k jízdě samotné. Všichni známe stereotypní výroky o Italech či Polácích jezdících jak prasata. No opravdu se divím, že jsem zatím nic podobného neslyšela o Kypřanech. Srovnání s časovanou bombou je víc než příznačné, neboť Kypřané asi mají pocit, že jsou uvnitř auta absolutně chráněni. Blinkr je pro sraby, na červenou stojí jen bábovky a kdo netroubí není Kypřan. Je tma a vy svítíte? Cha, srabe, já jsem lepší, zvládám to bez světel! Chcete vjet z vedlejší na hlavní a jedou tam auta? No a co, jejich problém, já tam chci a basta! Nemáte kde zaparkovat? Nu co, uprostřed křižovatky je místa dost, však oni si poradí. Kapitolou samou pro sebe jsou kruhové objezdy ? chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jak na ně. Kruháky jsou vždy minimálně dvouproudé, ale pokud nechcete hned vyjet, musíte vjíždět zprava. Jinak na objezdu samotném žádná pravidla nejsou, prostě kdo je na kruháku už může všechno, silnější vyhrává.

Vždycky jsem se trochu neskromně považovala za celkem dobrou řidičku, ale musím říct, že po měsíci ježdění v Nicosii bych si troufla i na rallye. Jízda zde vyžaduje vaší absolutní pozornost, což je občas s Vojtou vzadu problém. Kupodivu je tu málo nehod, sem tam nějaký ťuknutí, ale vzhledem k jejich jízdě je to obdivuhodné. Asi jsou řidiči zvyklí být neustále ve střehu a hrozícím nehodám včas zabrání. Rychlostní omezení jsou ve městě padesát (málokdo dodržuje) a na dálnici sto (většinou dodržují, kontroly jsou časté).

Ještě se musím svěřit s jednou obavou ? po návratu do Prahy mi asi bude chvíli trvat zbavit se manýrů zde nabytých (a to nemyslím ježdění vlevo :) ). Zkrátka potkáte-li mě někde autem, omluvte mou prasáckou jízdu, právě jsem se vrátila z Kypru…