Na Kypr! #9: Lidé

Osm měsíců je dost dlouhá doba na to, aby člověk změnil svůj vztah k lidem, co mu jsou milí, z povrchní známosti v přátelství a zjistil, že mají společného víc než jen třeba práci nebo rodičovství. Budou nám chybět.

Nohy

I přes veškerá ujišťování všichni víme, že se nejspíš už nikdy neuvidíme, zpočátku si vyměníme pár mailů, pak stále méně a méně a nakonec tuto komunikaci utneme úplně, protože nám bude připadat hloupé psát jen o Vánocích. Tak to ale bohužel chodí a kolikrát k takovému zamlklému přátelství nepotřebujete ani tu vzdálenost.

Celkově ale o Kypřanech platí, že jsou velmi přátelští. Všichni se usmívají a rádi s číkoliv pomůžou. V Čechách nás zkušenost naučila, že musíme být k cizím lidem obezřetní, raději se předem připravujeme na potenciální podvod nebo blamáž. Tady je to zbytečné: nikdo s vámi nijak točit nebude. Když jsme kupovali dvacet let staré auto, nezdálo se nám, že by najelo jen 50 tisíc kilometrů. Prodávající automechanik nám říkal, že ho měl nějaký důchodce, který s ním moc nejezdil (mimochodem průměrný Kypřan najezdí nejvíc kilometrů po městě, z města jezdí jen výjimečně maximálně k moři; na Akamasu většina Kypřanů nikdy nebyla). Měli jsme dojem, že automechanik přetočil tachometr – ale nakonec jsme zjistili, že se to tady prostě moc nenosí.

Také se nám stalo, že nám z auta vypadla SPZka. V Čechách by to byl problém – přišel jsem za šéfem, ať nám poradí, jestli máme zajít na polici nebo co se vlastně na Kypru s ukradenou SPZkou dělá. On na mně valil oči co blbnu, ať zajdu do nějaké lepší trafiky, že mi jí vytisknou. Nestačil jsem se divit, říkal jsem mu, že v Čechách jsou SPZky hlídané policí, že je kradou lidé, kteří s nimi pak jezdí na benzínky a bez zaplacení odjíždějí. Šéf mi jen odpověděl, že Kypřané tak složití nejsou.