Na Kypr! #2: Jsme tady!

Tak jsme konečně tady. Popravdě, my jsme dorazili už ve středu, ale teprve teď se vše kolem uklidnilo, takže jsem našel trochu času na pokračování našeho seriálu z druhého konce světa.

Mama éro!

No – až tak daleko to není, jen kousíček od Turecka a Izraele, ale i tak je to vážně úplně jiná realita. I když je tu jen o hodinu víc, rozdíl je neuvěřitelně znát. Když je v Praze ještě sluníčko, tady už je pomalu tma jak v pytli.

Let proběhl nad očekávání dobře, kdosi sice tvrdil, že Vojta bude celou dobu spát, jenže to by tam nesměla být kiliarda dalších dětí, která mu v nejmenším nedala usnout. Vůbec ho nezajímalo, co se děje za okénkem. Zato já jsem byl, stejně jako kdy jindy, když se mi poštěstí někam letět, v naprosté extázi. I když byla v Praze mlha a pršelo, jen pár metrů nad Bohnicemi už byla modrá obloha a bílá peřina od jednoho obzoru k druhému. Po chvilce už byly vidět Alpy a Krkonoše a když se konečně mléko pod námi roztrhalo, uviděli jsme lichoběžníky rakouských políček a jako zrcadlo lesklou stužku Dunaje.

První věc, která vás dostane, sotvaže vystoupíte v Larnace z letadla, je teplý vzuch. Protože, jak jsem psal minule, jsme měli velice omezenou kilogramáž našich zavazadel, využili jsme každé příležitosti vzít si na sebe co nejvíc oblečení. Dobře, dvoje kalhoty jsem neměl, ale i tak by mi mikina a bunda daly pořádně zabrat, pokud bychom je nemohli nacpat do kočárku, který nám naštěstí bylo dáno bezplatně převézt.

Další věc, které si okamžitě všimnete, je vstřícnost domorodců – až již Kypřanů nebo Angličanů, kterých jsou tu kvanta. Když si někdo z nich všimne, že jste v úzkých, hledáte cestu, nebo se tváříte nešťastně, hned přiběhnou a nabízejí vám radu. Když jsme nemohli najít místo, kde jsme si měli vyzvednout vypůjčené auto, nějací Němci nás nasměrovali na parkoviště. Když jsme zjistili, že namísto objednaného vozu s manuálním řazením máme vyfasovat automat, tak jsme po chvilce dostali vůz o dvě třídy lepší, nejen s manuálem, ale i s klimatizací a palubním počítačem. Angličan, který vozy pronajímal, nás ještě nasměroval na výjezd z parkoviště, poradil ohledně jízdy na levé straně a připomněl nám, že Nicosia se řecky řekne Lefkosia, tak ať před Kypřany raději používáme tento název. O chvíli později jsme se snažili připoutat Vojtu do dětské sedačky, marně jsme lomcovali s popruhy. Přiběhl pan Řek a sedačku opravil… Lidí se tam objevilo ještě několik a všichni nám spěchali vysvětlit, kudy se z parkoviště dostaneme na dálnici do Nicosie.

Takže jedna z prvních věcí, které jsme si všimli, je vstřícnost domorodců. Přijeli jsme do ciziny s očekáváním (a s četným varováním), že nás může někdo okrást, že na nás budou domorodci nepříjemní… A tak jsme zjistili, že je to asi předsudečnost Čechů. Tady se vás nikdo nesnaží ošidit nebo přechytračit. Nemusíte neustále podezřívat všechny neznámé lidi, že vaší neznalost nějak zneužijí. A navíc se všichni na ulici usmívají (a obzvlášť na Vojtu – baculatého modrookého blondýna). Často jsem četl, že se o Češích říká, že se mračí, a přišlo mi to jako řácká demence. Že je to fakt, jsem objevil až tady. I když má Kypr spoustu neduhů, lidé jsou tu na sebe milí (pokud nesedí v autě). Jsou milí a zjevně netrpí předsudky ať už jsou odkudkoliv ze světa – a to tu žije pěkná hromada národností.