Kypřané pracují hlavně v zimě. V létě je hrozné horko, to se nikomu moc pracovat nechce, takže jediná možnost, jak vydělat peníze, je pořádne makat v zimě. My jsme na Kypru byli přes zimu, takže jsme si pracovní období užili jak se patří.

Říká se, že středomořské národy nerady pracují a ze všeho nejvíc milují polední siesty, které můžou trvat i několik hodin. S ničím takovým jsme se během našeho pobytu nesetkali: tady se zkrátka pracuje jak se dá, někdy i bez oběda. Pravda, možná to bylo tím, že jsem pracoval v internetové společnosti, mezi jejíž hlavní klienty patřili Američané, kteří během kyperského oběda vstávali, aby během odpoledne zkontrolovali práci, kterou jsme pro ně během dopoledne připravili a aby na nás navalili práci novou, kterou jsme občas dělali až do noci.

Siestu si ale dokázali užit lidé pracující ve službách. Každý den jsem vídal zelináře kousek od práce, jak si v poledne chrupe ve stínu před obchodem. Když jsem se trochu opozdil, již býval probuzený a na kávu lákal oblíbené zákazníky.

Rozhodně jedna věc mi přišla zřejmá již od začátku: u nás v práci se nikdo nikdy neflákal. Možná to bylo tím, že je Sideshow malá firma o osmi lidech… Kdykoliv jsem byl zaměstnán v Čechách nebo jsem nějakému kolektivu vypomáhal s prací, pokaždé byl problém udržet lidi v práci. Leckdo se snažil na práci vyzrát, udělat vše co nejrychleji, nebo maskovat, že nějaká práce trvá déle, než ve skutečnosti trvala. Tady to tak prostě není. Ač se to možná bude zdát jako cliche hodné Ameriky nebo Číny, tady je úspěch firmy i úspěchem jednotlivce. Všichni se prostě snaží, aby firma prosperovala.

Kypr je ostrov, což přináší mnohé klady i zápory. Sideshow má problém s lidmi, na ostrově prostě není moc kvalitních programátorů, o graficích nemluvě. Proto se dost outsourcuje ze zahraničí. Internet je pomalý jak šnek: je velký úspěch, pokud seženete rychlejší linku než 1 Mbit. Celé Sideshow je připojeno právě přes 1 Mbit a nevypadá to, že by se to v blízké budoucnosti změnilo. Z Kypru totiž vedou jen tři kabely: severní Turci mají kabel nasměrován přirozeně do Turecka, jižní kamsi na západ až k Itálii a do Izraele.

Toto nesmíme na jihu vyslovit, ale opravdu jsme se zamilovali do Turecké republiky severního Kypru. Je tam to, co nám zde na jihu chybí: pohoda, klid, skutečný život, nejen honění se za tučnějším kontem a dražším autem.

Lidé jsou uvolnění, dokáží si vychutnat svůj čaj nebo tureckou kávu, zahrají si tavli ve stínu stromu a když se kolem páté rozezpívá muezín, zavládne všude takový klid, že se bojíte promluvit aby to kouzlo okamžiku nezmizelo. Na severu je také více památek, krásné opuštěné pláže a popravdě – není cestování po nedokonalých komunikacích lepší než přesun z místa na místo po sterilních dálnicích?

Vzhledem k tomu, že se severokyperská vláda všemožně snaží posílit státní rozpočet pomocí rozvoje turistického ruchu, lze očekávat, že za pár let toto kouzlo zmizí. Všude budou luxusní hotely, lidé budou milí a pohostinní kvůli turistickým penězům a pláže budou posety půjčovnami slunečníků a bary, kde vám namíchají to zaručeně nejlepší mojito na celém pobřeží. Takže honem – míst jako je toto, navíc pro středoevropana snadno dostupných, mnoho nezbývá!

Otázka je, jestli toto zařadit mezi klady či zápory Kypru. Po návratu do Čech si budeme muset odvyknout nezamykat auto, nechávat kabelku na lavičce v parku a odběhnout kamsi najít dítě, zapomínat foťák na zadním okýnku odemčeného auta a podobně.

Někdy okolo Vánoc se stala nevídaná věc – dvě dospívající dívky se pokusily v obchodě ukrást šaty, a to tak, že si v kabince šikovně přes ty „vypůjčené“ oblékly své vlastní. Informovali o tom ve všech zprávách…

Nedávno kyperská média tepala do ženy, u které při zátahu na diskotéce policie našla půl gramu ma-ri-hu-a-ny. Podobně jako má Blesk rád rozhořčené titulky zpráv, i reportér v televizi hrozil, že je to učitelká našich dětí! A co dělala její rodina, že toto dopustila?

Na druhou stranu je ale třeba říct, že ta velká, skrytá, mafiánská kriminalita tu má žně. Hodně tomu napomáhá obchod s drogami, pytle plné kokainu a heroinu z Turecka se přehazují přes ploty kolem zelené linie. Ale o tom se nemluví. Občas v parku narazíte na zjevného mafiánského bosse, který se tam nechává vidět se svou mladou partnerkou.

Osm měsíců je dost dlouhá doba na to, aby člověk změnil svůj vztah k lidem, co mu jsou milí, z povrchní známosti v přátelství a zjistil, že mají společného víc než jen třeba práci nebo rodičovství. Budou nám chybět.

Nohy.

I přes veškerá ujišťování všichni víme, že se nejspíš už nikdy neuvidíme, zpočátku si vyměníme pár mailů, pak stále méně a méně a nakonec tuto komunikaci utneme úplně, protože nám bude připadat hloupé psát jen o Vánocích. Tak to ale bohužel chodí a kolikrát k takovému zamlklému přátelství nepotřebujete ani tu vzdálenost.

Celkově ale o Kypřanech platí, že jsou velmi přátelští. Všichni se usmívají a rádi s číkoliv pomůžou. V Čechách nás zkušenost naučila, že musíme být k cizím lidem obezřetní, raději se předem připravujeme na potenciální podvod nebo blamáž. Tady je to zbytečné: nikdo s vámi nijak točit nebude. Když jsme kupovali dvacet let staré auto, nezdálo se nám, že by najelo jen 50 tisíc kilometrů. Prodávající automechanik nám říkal, že ho měl nějaký důchodce, který s ním moc nejezdil (mimochodem průměrný Kypřan najezdí nejvíc kilometrů po městě, z města jezdí jen výjimečně maximálně k moři; na Akamasu většina Kypřanů nikdy nebyla). Měli jsme dojem, že automechanik přetočil tachometr – ale nakonec jsme zjistili, že se to tady prostě moc nenosí.

Také se nám stalo, že nám z auta vypadla SPZka. V Čechách by to byl problém – přišel jsem za šéfem, ať nám poradí, jestli máme zajít na polici nebo co se vlastně na Kypru s ukradenou SPZkou dělá. On na mně valil oči co blbnu, ať zajdu do nějaké lepší trafiky, že mi jí vytisknou. Nestačil jsem se divit, říkal jsem mu, že v Čechách jsou SPZky hlídané policí, že je kradou lidé, kteří s nimi pak jezdí na benzínky a bez zaplacení odjíždějí. Šéf mi jen odpověděl, že Kypřané tak složití nejsou.

Jídlo je prostě skvělé.

Ovoce a zelenina se zde pěstují po celý rok a snad kromě jablek je ostrov soběstačný. Zelenina je výborná, čerstvá, levná. Bylinky se prodávají za pár centů po buclatých svazcích. V každém krámě je za jednotnou cenu výběr z asi deseti druhů salátů, vše je každý den čerstvé a v Praze relativně luxusní kousky jako polníček či rukola nakoupíte po kilech za směšnou cenu.

Sobotní trh.

Co nám bude rozhodně chybět jsou místní pekárny, které jsou na každém rohu a díky jejichž sortimentu jsme se nemírně zakulatili. Některé pekárny prodávají i teplá jídla, například Zorbas nabízí musaku, o které se člověku i zdává. Mají zde i výborný salát, jehož chuť nám bude celý život chybět – tuňák, těstoviny, salát se slaninou, kukuřice, červená řepa, směs rýže, chobotnic a ryb a navrch cherry rajčátka, okurka která opravdu výborně chutná a není jako ta česká guma, krutonky a zálivka v podobě tzatziky, tahiny… Ach.

V Pandoře zase nakoupíte dortíky, po kterých leze čokoláda i z uší, na baklavu od Orphanida stačí pohlédnout a jste sytí.

Nelze opomenout vynikající mořské ryby, u kterých nepochybujete o tom, že si ještě před pár hodinami svůj osud představovaly úplně jinak. Z ostatních středomořských specialit jsme si oblíbili třeba houmous, tahini, kuskus, tabouleh, tzatziki, souvlaki, grilované halloumi či místní husté jogurty, po kterých se zejména Vojtovi dělají boule za ušima.

Co se týká piva, na jižní straně sice KEO vaří stejnojmenné pivo v oranžových plechovkách, s tureckým pivem Efez se ale nedá srovnat (turečtí sládci se učili v Plzni). V obchodech narazíte na všechny možné světové značky (i Pilsner Urquell a Budvar), v hospodách je ale pivo strašlivě drahé (kolem 5€).

Víno je ucházející, časem si člověk najde značku, po které nebolí hlava. Kypřané pálí výbornou Zivanju z vinných slupek – chutná jako silnější slivovice. Nejlepší je přirozeně mražená. Delikátní aperitiv je Commandaria, dost podobná portskému vínu. Ve značkách je ale velký rozdíl, Commandaria od KEA nebo Sodapu je nejlepší.

Celkově si člověk na jídlo nemůže stěžovat. Jediná nevýhoda je jeho kalorická náročnost. Když si nedáte pozor, můžete rychle ztloustnout :)

Pár fotek je k vidění zde.

Život na ostrově má velkou výhodu (inu vlastně i nevýhodu), že ať jedete kamkoliv, vždycky v poměrně krátké době dojedete k moři. Na Kypru to navíc můžete vzít přes hory. Jsou zde dva horské masivy, pohoří Troodos v jižní (řecké) části a Pentadaktylos na tureckém severu.

Jaro na Kypru.

Troodos je rozlehlejší, zelenější, plný klášterů a starých zapadlých vesniček, kde se kyperské vládě díky štědrým dotacím starousedlíkům daří zachovávat původní kulturu.

Pentadaktylos v turecké části je úzký dlouhý pás hor lemující pobřeží, což vás zejména při koupání v moři donutí smeknout. Pohled z průzračně čisté vody přes bílou písčitou pláž až na dvoutisícovou horu příznačně nazvanou „Pětiprstá“ je…. omračující.

Jediným civilizací nedotčeným místem je poloostrov Akamas, který si údajně oblíbila sama Afrodité. Zdejší pláže si oblíbily také karety obrovské, které zde od května do října kladou vejce. Poloostrov je nádherný, nicméně pro návštěvu doporučujeme duben, později je půda již dost vyprahlá a z kontrastu bílých hor, zelené trávy a modrého moře zůstane bílá a modrá…

Bohužel se na tuto krásu chystají developeři, kteří již mají hotové plány na přestavbu na turistický ráj. Takže pokud chcete spatřit “poslední helénistickou krajinu”, jak ji označují průvodci, začněte balit kufry.

Až po návratu do Evropy jsme si uvědomili, jak moc nám chyběla zelená barva. Už z letadla nad Vídni jsme se nestačili divit, kolik různých zelených je možné spatřit – na Kypru je všechno vysušené na troud – což bude hlavně tím, že tam letos moc nepršelo.

Pár fotek je k vidění zde.

Před třemi nedělemi jsme se vrátili z Kypru. A protože jsme již dlouho o Kypru nic nenapsali, dá se říci, že naposled někdy v listopadu, bylo by dobré alespoň trochu shrnout náš osmiměsíční pobyt na tomto krásném ostrově. Člověk by měl vzpomínat jen v dobrém, proto se budeme snažit psát jen o přijemných věcech, které nám dozajista budou chybět.

Letos skoro nepršelo, sluníčka jsme si užili opravdu hodně.

Kypr je ostrov zalitý sluncem, je zde přes tři sta slunečných dní v roce. My osobně jsme snad nezažili dne, kdy by alespoň na pár hodin sluníčko nevylezlo. Celá zdejší zima nám připomínala začátek jara v Čechách, teploty neklesly pod 13 stupňů a ačkoliv byla tato zima nejsušší za poslední desetiletí (což Kypřanům působí nemalé problémy s nedostatkem vody), parky se zelenaly jedna radost a stromy obsypané pomeranči a mandarinkami nám alespoň vzdáleně připomínaly vánoční čas. Zhruba v polovině března na celém ostrově doslova explodovalo jaro a vše začalo kvést. Čistá krása, která se slovy těžko popisuje.

Jsme rádi, že jsme na začátku června zabalili kufry, protože nejhorší počasí je v červenci a v srpnu. Teploty překračují 40 stupňů a situaci ještě zhoršuje vysoká vlhkost vzduchu.

Horko se dá snést u moře, kde většinou fouká příjemný vánek, ale ve městě je to k nevydržení. Jediné řešení je neustále zapnutá klimatizace – ale pak zase člověk riskuje nekonečné nachlazení (také u nás v kanceláři všichni neustále smrkali a kýchali).

Nepříjemný bývá také občasný západní vítr, který s sebou přináší písečné bouře ze Sahary. To sice spolu se sluncem vytváří zajímavý kontrast, ale věčné pokašlávání a nánosy prachu tento zážitek přinejmenším kazí. Tomu se ale nevyhnete. Prach je všude. Když se ho rozhodnete vytřít, než vám uschne podlaha, už je zase zaprášená. Kypřané rádi oslavují sobotu návštěvou myček aut – a vůbec přitom nehledí na fakt, že je nedostatek vody. Čisté auto je stejně důležité jako čistá košile, možná víc. My jsme to moc neřešili a jezdili v neustále špinavém autě, jsou důležitější věci na světě.

Pár fotek je k vidění zde.

Článek od stálé dopisovatelky Kristiny

Car is a must!

Tak tuto větu jsme slýchali či čítali dlouho před příjezdem na Kypr. Naší reakcí býval většinou posměch nad tím, jak jsou asi na tom Kypru líní, když všude jezdí autem a vůbec nechodí pěšky. Omyl. Líní možná jsou, ale hlavní důvod toho, proč ?car is a must?, je:

1) absence chodníků (pokud už nějaké jsou, parkují na nich auta),
2) naprostá nedostatečnost MHD (na znamení nejsou jen zastávky, ale mnohdy i trasy autobusů),
3) způsob jízdy Kypřanů, kdy chodec je jakýsi cizí element, nejspíš sebevrah (a chodec s kočárkem by se měl rovnou zavřít, když ne do vězení tak do blázince).

Zkrátka a dobře nezbylo nám nic jiného, než pořídit auto

Vzhledem k našim omezeným finančním možnostem jsme (díky pomoci Vaškova šéfa) dopadli celkem dobře a stali se hrdými majiteli Mitsubishi Lancer z roku 1991 (avšak model cca 85) s pouhými padesáti tisíci kilometry za sebou. Auto jezdí dobře, ale přece jen je to starší pán a ráno se bez sytiče nehne. Také první kilometr až dva lehce protestuje, ale jakmile se motor trochu zahřeje, je z něj parádní žihadlo. No, úplně bez vad není, nemá zadní stěrač, levé boční zrcátko chybí úplně a pravé je uvolněné, takže ho občas během jízdy musím poupravit. Také má drobnou prasklinku na hadičce k nádrži, nesmíme tudíž brát plnou, protože by část draze koupeného benzínu vytekla. Nu což? Mimochodem o Kypru značně vypovídá fakt, že i s těmito závadami (a to určitě nevíme o všech) jsme naprosto bez problémů dostali osvědčení o technické kontrole na dva roky dopředu. Nicméně jsme šťastní, že auto máme, bez něj by to tu opravdu nešlo.

Teď něco k jízdě samotné. Všichni známe stereotypní výroky o Italech či Polácích jezdících jak prasata. No opravdu se divím, že jsem zatím nic podobného neslyšela o Kypřanech. Srovnání s časovanou bombou je víc než příznačné, neboť Kypřané asi mají pocit, že jsou uvnitř auta absolutně chráněni. Blinkr je pro sraby, na červenou stojí jen bábovky a kdo netroubí není Kypřan. Je tma a vy svítíte? Cha, srabe, já jsem lepší, zvládám to bez světel! Chcete vjet z vedlejší na hlavní a jedou tam auta? No a co, jejich problém, já tam chci a basta! Nemáte kde zaparkovat? Nu co, uprostřed křižovatky je místa dost, však oni si poradí. Kapitolou samou pro sebe jsou kruhové objezdy ? chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jak na ně. Kruháky jsou vždy minimálně dvouproudé, ale pokud nechcete hned vyjet, musíte vjíždět zprava. Jinak na objezdu samotném žádná pravidla nejsou, prostě kdo je na kruháku už může všechno, silnější vyhrává.

Vždycky jsem se trochu neskromně považovala za celkem dobrou řidičku, ale musím říct, že po měsíci ježdění v Nicosii bych si troufla i na rallye. Jízda zde vyžaduje vaší absolutní pozornost, což je občas s Vojtou vzadu problém. Kupodivu je tu málo nehod, sem tam nějaký ťuknutí, ale vzhledem k jejich jízdě je to obdivuhodné. Asi jsou řidiči zvyklí být neustále ve střehu a hrozícím nehodám včas zabrání. Rychlostní omezení jsou ve městě padesát (málokdo dodržuje) a na dálnici sto (většinou dodržují, kontroly jsou časté).

Ještě se musím svěřit s jednou obavou ? po návratu do Prahy mi asi bude chvíli trvat zbavit se manýrů zde nabytých (a to nemyslím ježdění vlevo :) ). Zkrátka potkáte-li mě někde autem, omluvte mou prasáckou jízdu, právě jsem se vrátila z Kypru…