Pátek! Zewling!

MOO!

Japanese Toilet Training for Kids

The Muppet Show – Mr. Bassman

The 2006 Winners

Ok, vypadá to, že se mi tady z tohohle webu stal videoblog. Tak hele: YouTube Video Awards: The 2006 Winners. Ještě teplé.

Un-fuckin-believable

Pro velký úspěch minulých klipů jsem se uchýlil k nalinkování originálního Tommyho Seebacha a dvou z tohoto dílka vycházejících remixů:

Tommy Seebach a jeho Seebach Band: Apache:

Apache v mixu s Judas Priest:

Apache v mixu s Cannibal Corpse:

Koneckonců originální obal desky Apache také stojí za to:

Klikněte…

Když tak na ty své dva poslední zápisy koukám, doufám, že se z mého blogu nestane jen linkblog. Času teď ale není nazbyt, ale pevně věřím, že se to brzo změní.

Pravda, pravda. Poslední dobou jsem to tu moc neaktualizoval.

Což neznamená, že nemám co říct! Ba naopak! Povídal bych až bych plakal. Taktéž mám spousty nových věcí, jeden velký projekt zrovna čeká na spuštění – což je právě ten důvod, proč jsem poslední dobou neaktualizoval. Projekt je to tak velký, že jsme ho dělali poslední tři měsíce takřka nonstop. Už brzy!

Ale aby tu nezářil jen jeden opuštěný odstavec, rozhodl jsem se zlinkovat pěkný videoklip z vesmírného Ein Kosmos Buntes: I Wanna Love You Tender.

A pro velký úspěch předcházejícího videa ještě jedno. Doporučuji Vaší pozornosti psytrancové dekorace v pozadí.

A já jdu zase programovat…

Komu by se nelíbila ukázka z nově objeveného hudebního dokumentu o českých neonacistech.

Apropos dnes poprvé sněžilo.

Novinka! Nóvotá! New! Neue! Új!

Můj kocour Bruno v novém thrilleru Moucha! Nenechte si ujít následující upoutávku!

Už léta pasu po laserovém ukazovátku.

Kdysi dávno jsem ho dostal od kamaráda Libora, ale záhy jsem ho kamsi zašil. Prohledal jsem každý kout, každé šuple a každou hromadu bordelu, který zbyla po mých mládežnických letech – avšak bez šance. Poslední tři roky jsem se ptal všech Vietnamců, kteří mi vlezli do cesty – taktéž bez šance.

Až včera: byl jsem se podívat v Liberci a když jsem procházel kolem vietnamského megakrámku na všechno, musel jsem samozřejmě nakouknout. U pokladny stáli čtyři mongoloidní muži, jedna pěkná mongoloidka a vylepaný drsoň v kožené bundě, skloněný nad stolkem u pokladny. Hned bylo vidět, že on je tady ten pan tajný a že zrovna vynáší nad špitajícími Vietnamci nelítostný ortel. Nechal se slyšet, že je od obchodní inspekce a že “tohle a i tamto a tohle taky tady určitě prodávat nemůžete”. Měl na mysli tamagoči (kterých už měl plnou igelitku) a spousty jiných elektronických hraček (je mi záhadou, že to prodejcům nebylo divné; jako vychovatel nevypadal, to spíš už jako ouchyles). Nezapomněl dodat, že mu čilí obchodníci opomněli vystavit paragon i když o něj několikrát žádal (po čemž následovalo vietnamské žvatlání, v němž jsem zaznamenal jen několik pro mně srozumitelných klíčových slov: fuck, shit a paragon).

Když pan důležitý vypisoval pokutu, zeptal jsem se krásné Vietnamky, jestli nemají laserové ukazovátko. Nechápala co chci a očima prosila kumpána vedle sebe, aby jí pomohl se zákazníkem, u kterého je jasné, že se konverzace dostane akorát k lingvistické remíze). Inu spustil jsem na jejího kolegu: “laser” a naznačil jsem rukou cosi, co by souvislostí neznalý člověk mohl považovat za ukázku střelby. Obchodní inšpektor se od svých rozepsaných formulářů narovnal a vstoupil do naší nonverbální komunikace: “To nesmí prodávat a ví to. Zrovna jim píšu pokutu”. “Aha.. A proč to vadí?” zeptal jsem se. “Kupovaly si to děti a svítily si do očí. Mohly pak oslepnout…” svižně reagoval zákonů znalý kontrolór. “Ale já to mám na kočky!” snažil jsem se ho donutit udělat vyjímku. “No víte co: vraťte se sem za dvacet minut a oni vám to stejně prodají”.

Spiklenecky jsem se usmál (tedy myslím), pozdravil jsem všechny zúčastněné a odešel jsem vyřizovat nákupy. O deset minut později jsem u pokladny stepoval nanovo. “Prosím vás, můžu si koupit to laserové ukazovátko?”. Vietnamec si mě už pamatoval a k mému překvapení ?ekl: “Ně ně paňé. Já nesmím. Kontrola řekla”. Snažil jsem se ho chvíli přemlouvat, ale když se nezdálo, že by to bylo k něčemu dobré, vzdal jsem to.

Mrzelo mě, že už ani u tak ostřílených prodavačů, jakými podle legend liberečtí Vietnamci byli, není možno sehnat něco tak banálního, jako je laserové ukazovátko. Vždyť přeci musí být pro tento artikl odbytiště! Co mají dělat učitelé ve školách a manažeři ve firmách, všichni ti, kteří chtějí ukazovat na plátno a přitom ani pořádně nenatáhnout ruku! Vždyť je to vlastně normánlní kancelářské vybavení! (A co mají dělat děti, které si chtějí svítit do očí, že?)

A tak mě to napadlo: stavím se v papírnictví. Na náměstí u radnice je starodávná narpa, mají tam vcelku prd, asi jen tolik, kolik potřebují děti do školy. Je to jeden z těch 99% obchodů, které si říkají potřeby pro výtvarníky a přitom tam nekoupíte ani pořádný nelinkovaný blok. Laserové ukazovátko však měli. Je zajímavé, že to žádné obchodní inšpekci nevadí, holt český obchod… Ale co já do toho vidím, že.

Možná se ptáte, proč jsem chtěl tento výdobytek moderní technologie aplikovat na chlupaté členy své rodiny? Zde máte krátké instruktážní video: