Jedno panorama z našeho dvora…

Panorama: náš dvůr

Před pár dny jsme byli na výletě v Českém Krumlově…

Nevím, jak to máte vy, ale já přes zimu moc nefotím, ta vášeň na mně leze až s jarem. Pak přichází doba, kdy fotím vše, na co narazím. Ale tento stav netrvá nějak dlouho, zhruba tak tři neděle. Pak už foťák zase schovám, říkám si, že když se člověk snaží zaznamenat realitu, že jí vlastně krade a že si ten okamžik neužije tak, jako kdyby nic nefotil (tím si vysvětluji to, že se s nastavováním expozice pokaždé hrozně mořím – a možná také svou lenost).

Ano, chtěl bych nový foťák. Nějakou zrcadlovku s pořádným objektivem. Zrovna teď bych to fakt využil, zrovna teď jsem totiž přesně uprostřed těch tří neděl. Za čtrnáct dní by ale stejně asi ležel ve skříni :)

Inu, zde je jedna švestička z mé panoramatické zahrádky. Panoramata jsou totiž mojí další vášní. Jojo.

Panorama: Český Krumlov

Vojtěch Vančura

Vojtěch Vančura
Narozen 15. 3. 2006 – 23:58, 3.79 kg, 51 cm

Mrkněte na další zde

Možná si tento obchod pamatujete:

Byl přímo pod Nuselskými schody a byl slavný; mohli jste zde pořídit snad úplně všechno, jak je ostatně na obrázku vidět. Řekl bych, že to byl krásný příklad legendární staré Prahy: mohli jste zde koupit knihy, lektvary, drogy, ale i lásku i přízeň zlata. Za pultem určitě pobíhal malý skřet, na kase točil hlavou havran, v baňkách bublaly roztoky a za ornamentálním závěsem, který skřet rozhrnul jen zákazníkům, kteří zaplatili krví, zela kouřící díra do pekla.

Nikdy jsem nevstoupil a navždy mi to bude líto. Obchod už neexistuje, skřet zřejmě odešel. A s ním odešel i kousek té staré kafkovské a meyrinkské Prahy.

Vzpomínejme…

Poslední tři roky jsem si sliboval, že se stavím ve Vojenském muzeu na Vítkově (jsa velký milovník obskurních muzeí – např. Zemědělské muzeum na Letné je opravdu něco).

Jednou jsem se na chvíli zastavil u tanku, který je u vchodu do areálu. Pozoroval jsem staré, vyšisované fotografie tanků, které na mně mávaly z místností za zažloutlými záclonami. Bylo osm ráno, sněžilo a uvnitř zrovna vstávali hlídači pokročilého důchodcového věku, kteří zjevně vůbec nezaregistrovali změnu režimu. Tenkrát jsem si slíbíl, že než se Vojenské muzeum rozpadne, dám si malou prohlídku.

Na začátku léta se budu ze Žižkova stěhovat, tak jsem konečně našel volnou chvíli a zašel se s kamarádem podívat, jak to s těmi tanky a hlavněmi je. Nemám rád armádu a jsem náramně rád, že mám modrou. Má pažba ale až příliš dlouho čekala na zářez této zkušenosti.

Vstup do muzea je volný; poprve v životě jsem měl dobrý pocit z peněz, které i z mých daní do armády tečou. Konečně mi vojáci byli něco platní (pokud nepočítám náklady, které zelené mozky utratily za mé vyšetření během dvou odvodů).

Říkali jsme si, že takové muzeum musí být plné fotografií z dob normalizace a oslavných básní na dva roky prázdnin. Naštěstí tomu tak nebylo, výstava je vcelku vkusná a když dojdete na konec, tak máte radost, že už jste všechno videli – Přesně načasované, ani brzo ani pozdě. Jen je to celé trošku smutné: muzeum je vlastně jen o smrti.

Ale k věci: Tady jsou dvě fotky, které bych vám rád ukázal:

Hlaveň 1
Hlaveň 2

Druhá fotka vypadá jak cesta na onen svět. Hlavní. Hlavně že je tam světlo…

Určitě znáte Boecklinův originál…

Možná znáte i verzi od H.R.Gigera. Ale určitě nevíte, že Sovovy mlýny u kampy jsou vlastně také takový Ostrov mrtvých (tedy alespoň tak vypadaly během loňského deštivého festivalu Big Chill).

Šťastný nový rok! Tentokrát zůstanu doma se svými kočkami a kresbami. Rád bych dodělal nějakou práci, kterou plánuji dodělat už snad od léta (protože jsem na to neměl čas, s Maikiem jsme dělali oskarovu vánoční kampaň (ze které se vyklubal nejhorší projekt tohoto roku). Něco o tom napíšu později…

Tak či onak jsem se asi konečně zbláznil. V úterý jsem si koupil plasma kouli. Jednou při návštěve krosu jsem se do ní naprosto vášnivě zamiloval – a prostě jsem nemohl jinak. Podívejte se, není sladká? :)

Vidíte to taky?

Klik…