Pěkně ráno vespolek!
Tak jsem si udělal radost a zkonfiguroval jsem si blog. Už několikrát mne napadlo, že bych se do něčeho takového mohl pustit – pořád si něco kreslím, neustále skenuju a hlavně neohroženě planuju teorie o konci světa, intrikářských uklizečkách a konspiraci živlů, o kterých nemáme ani potuchy.
Mám radost :]
Chudák korela.
Dneska se tady na Žižkově po ulici fláká pan Korela. Aši někomu uletěl.
Když jsem se mírně zkalen vracel z Parukářky, potkal jsem ho na křižovatce Vlkovky a Přibyslavské. Stali u něj dva typci, kteří sotvaže mne uviděli, začali povykovat, že prý jim určitě pomůžu, že tam leží vystrašený pan Korela. Že neví, co s ní, ale že zajisté seženou pomoc – jen když ji na chvíli pohlídám.
Jářku, takový hezky pan Korela, proč bych ho nepohlídal. Koneckonců on už asi moc daleko nedoletí: byl celý vystrašený, popipaval – a hlavně na sebe nechtěl nechat sáhnout.
Mám několik kamarádů, u kterých jejich slečny neustále škemrají, že by chtěly děťátko. Inu tak jsem si řekl, že jim zavolám, že možná budou chtít zvířátko. Nikdo nechtěl. Také jsem přemýšlel, že bych pana Korelu vzal svému kocourovi Brunovi na hraní (dělám si srandu, většího pane Korelomila nepotkáte).
Inu pan Korela se ale nenechal chytit. Chvíli jsem (k pobavení nějaké osoby v okně ubytovny Milá) předváděl lovení ptáka (pískal jsem, aby mi milý pan Korela uvěřil, že mu nejsem nebezpečný) – až mi zděšeně odskákal pod auto.
Vykašlal jsem se na něj… Jenže když jsem přišel domů, uviděl jsem, jak sedí na okně na domě přes ulici. Pro pana Korelu to musel být opravdu výkon! Chudák tam seděl a zmateně pískal na celou ulici. Ale tyjo, najednou se ozvala zcela jasná paní Korelova. Z nějakého jiného okna se začalo ozývat ještě naléhavější volání. Vždy je sranda, když všichni v ulici vyhlédnou z okna (ano, je to jediný moment, kdy vidím své sousedy – osobně je moc neznám, cosi mi ale říká, že oni znají mne). Tentokrát zdrojem pozdvižení nebyla ani vystihována pernikarka, nesrozumitelné volající na osobu na druhém konci Žižkova, ani zbytečně půl noci houkající alarm z kanceláře v našem domě. Tentokrát to bylo něco čistého, kus přírody v zaprášené zpocené dělnické ulici…
Všichni koukali z okna a ptáka litovali. Chudák tam sedí ještě teď v 23:42… Doufám, že se dostane domů, že si vytipuje, v kterém okně jeho paní Korelova sídlí a že tam dolétne. Jeho největší životní zážitek budu monitorovat a o průběhu dobrodružství budu informovat. Doufám ve šťastný konec, snad ne naivně!