Hello. My name is Václav Vančura.

Poslední tři roky jsem si sliboval, že se stavím ve Vojenském muzeu na Vítkově (jsa velký milovník obskurních muzeí – např. Zemědělské muzeum na Letné je opravdu něco).

Jednou jsem se na chvíli zastavil u tanku, který je u vchodu do areálu. Pozoroval jsem staré, vyšisované fotografie tanků, které na mně mávaly z místností za zažloutlými záclonami. Bylo osm ráno, sněžilo a uvnitř zrovna vstávali hlídači pokročilého důchodcového věku, kteří zjevně vůbec nezaregistrovali změnu režimu. Tenkrát jsem si slíbíl, že než se Vojenské muzeum rozpadne, dám si malou prohlídku.

Na začátku léta se budu ze Žižkova stěhovat, tak jsem konečně našel volnou chvíli a zašel se s kamarádem podívat, jak to s těmi tanky a hlavněmi je. Nemám rád armádu a jsem náramně rád, že mám modrou. Má pažba ale až příliš dlouho čekala na zářez této zkušenosti.

Vstup do muzea je volný; poprve v životě jsem měl dobrý pocit z peněz, které i z mých daní do armády tečou. Konečně mi vojáci byli něco platní (pokud nepočítám náklady, které zelené mozky utratily za mé vyšetření během dvou odvodů).

Říkali jsme si, že takové muzeum musí být plné fotografií z dob normalizace a oslavných básní na dva roky prázdnin. Naštěstí tomu tak nebylo, výstava je vcelku vkusná a když dojdete na konec, tak máte radost, že už jste všechno videli – Přesně načasované, ani brzo ani pozdě. Jen je to celé trošku smutné: muzeum je vlastně jen o smrti.

Ale k věci: Tady jsou dvě fotky, které bych vám rád ukázal:

Druhá fotka vypadá jak cesta na onen svět. Hlavní. Hlavně že je tam světlo…