Hello. My name is Václav Vančura.

Už léta pasu po laserovém ukazovátku.

Kdysi dávno jsem ho dostal od kamaráda Libora, ale záhy jsem ho kamsi zašil. Prohledal jsem každý kout, každé šuple a každou hromadu bordelu, který zbyla po mých mládežnických letech – avšak bez šance. Poslední tři roky jsem se ptal všech Vietnamců, kteří mi vlezli do cesty – taktéž bez šance.

Až včera: byl jsem se podívat v Liberci a když jsem procházel kolem vietnamského megakrámku na všechno, musel jsem samozřejmě nakouknout. U pokladny stáli čtyři mongoloidní muži, jedna pěkná mongoloidka a vylepaný drsoň v kožené bundě, skloněný nad stolkem u pokladny. Hned bylo vidět, že on je tady ten pan tajný a že zrovna vynáší nad špitajícími Vietnamci nelítostný ortel. Nechal se slyšet, že je od obchodní inspekce a že “tohle a i tamto a tohle taky tady určitě prodávat nemůžete”. Měl na mysli tamagoči (kterých už měl plnou igelitku) a spousty jiných elektronických hraček (je mi záhadou, že to prodejcům nebylo divné; jako vychovatel nevypadal, to spíš už jako ouchyles). Nezapomněl dodat, že mu čilí obchodníci opomněli vystavit paragon i když o něj několikrát žádal (po čemž následovalo vietnamské žvatlání, v němž jsem zaznamenal jen několik pro mně srozumitelných klíčových slov: fuck, shit a paragon).

Když pan důležitý vypisoval pokutu, zeptal jsem se krásné Vietnamky, jestli nemají laserové ukazovátko. Nechápala co chci a očima prosila kumpána vedle sebe, aby jí pomohl se zákazníkem, u kterého je jasné, že se konverzace dostane akorát k lingvistické remíze). Inu spustil jsem na jejího kolegu: “laser” a naznačil jsem rukou cosi, co by souvislostí neznalý člověk mohl považovat za ukázku střelby. Obchodní inšpektor se od svých rozepsaných formulářů narovnal a vstoupil do naší nonverbální komunikace: “To nesmí prodávat a ví to. Zrovna jim píšu pokutu”. “Aha.. A proč to vadí?” zeptal jsem se. “Kupovaly si to děti a svítily si do očí. Mohly pak oslepnout…” svižně reagoval zákonů znalý kontrolór. “Ale já to mám na kočky!” snažil jsem se ho donutit udělat vyjímku. “No víte co: vraťte se sem za dvacet minut a oni vám to stejně prodají”.

Spiklenecky jsem se usmál (tedy myslím), pozdravil jsem všechny zúčastněné a odešel jsem vyřizovat nákupy. O deset minut později jsem u pokladny stepoval nanovo. “Prosím vás, můžu si koupit to laserové ukazovátko?”. Vietnamec si mě už pamatoval a k mému překvapení ?ekl: “Ně ně paňé. Já nesmím. Kontrola řekla”. Snažil jsem se ho chvíli přemlouvat, ale když se nezdálo, že by to bylo k něčemu dobré, vzdal jsem to.

Mrzelo mě, že už ani u tak ostřílených prodavačů, jakými podle legend liberečtí Vietnamci byli, není možno sehnat něco tak banálního, jako je laserové ukazovátko. Vždyť přeci musí být pro tento artikl odbytiště! Co mají dělat učitelé ve školách a manažeři ve firmách, všichni ti, kteří chtějí ukazovat na plátno a přitom ani pořádně nenatáhnout ruku! Vždyť je to vlastně normánlní kancelářské vybavení! (A co mají dělat děti, které si chtějí svítit do očí, že?)

A tak mě to napadlo: stavím se v papírnictví. Na náměstí u radnice je starodávná narpa, mají tam vcelku prd, asi jen tolik, kolik potřebují děti do školy. Je to jeden z těch 99 % obchodů, které si říkají potřeby pro výtvarníky a přitom tam nekoupíte ani pořádný nelinkovaný blok. Laserové ukazovátko však měli. Je zajímavé, že to žádné obchodní inšpekci nevadí, holt český obchod… Ale co já do toho vidím, že.