Blog.

Welcome to my blog. This is the place where I share my thoughts, sometimes in English and sometimes in Czech. Feel free to comment, I love to read comments!

Na Kypr! #6: Počasí.

Před třemi nedělemi jsme se vrátili z Kypru. A protože jsme již dlouho o Kypru nic nenapsali, dá se říci, že naposled někdy v listopadu, bylo by dobré alespoň trochu shrnout náš osmiměsíční pobyt na tomto krásném ostrově. Člověk by měl vzpomínat jen v dobrém, proto se budeme snažit psát jen o přijemných věcech, které nám dozajista budou chybět.


Letos skoro nepršelo, sluníčka jsme si užili opravdu hodně.

Kypr je ostrov zalitý sluncem, je zde přes tři sta slunečných dní v roce. My osobně jsme snad nezažili dne, kdy by alespoň na pár hodin sluníčko nevylezlo. Celá zdejší zima nám připomínala začátek jara v Čechách, teploty neklesly pod 13 stupňů a ačkoliv byla tato zima nejsušší za poslední desetiletí (což Kypřanům působí nemalé problémy s nedostatkem vody), parky se zelenaly jedna radost a stromy obsypané pomeranči a mandarinkami nám alespoň vzdáleně připomínaly vánoční čas. Zhruba v polovině března na celém ostrově doslova explodovalo jaro a vše začalo kvést. Čistá krása, která se slovy těžko popisuje.

Jsme rádi, že jsme na začátku června zabalili kufry, protože nejhorší počasí je v červenci a v srpnu. Teploty překračují 40 stupňů a situaci ještě zhoršuje vysoká vlhkost vzduchu.

Horko se dá snést u moře, kde většinou fouká příjemný vánek, ale ve městě je to k nevydržení. Jediné řešení je neustále zapnutá klimatizace – ale pak zase člověk riskuje nekonečné nachlazení (také u nás v kanceláři všichni neustále smrkali a kýchali).

Nepříjemný bývá také občasný západní vítr, který s sebou přináší písečné bouře ze Sahary. To sice spolu se sluncem vytváří zajímavý kontrast, ale věčné pokašlávání a nánosy prachu tento zážitek přinejmenším kazí. Tomu se ale nevyhnete. Prach je všude. Když se ho rozhodnete vytřít, než vám uschne podlaha, už je zase zaprášená. Kypřané rádi oslavují sobotu návštěvou myček aut – a vůbec přitom nehledí na fakt, že je nedostatek vody. Čisté auto je stejně důležité jako čistá košile, možná víc. My jsme to moc neřešili a jezdili v neustále špinavém autě, jsou důležitější věci na světě.

Na Kypr! #5: Auta.

Článek od stálé dopisovatelky Kristiny.

Car is a must!

Tak tuto větu jsme slýchali či čítali dlouho před příjezdem na Kypr. Naší reakcí býval většinou posměch nad tím, jak jsou asi na tom Kypru líní, když všude jezdí autem a vůbec nechodí pěšky. Omyl. Líní možná jsou, ale hlavní důvod toho, proč “car is a must”, je:

1) absence chodníků (pokud už nějaké jsou, parkují na nich auta), 2) naprostá nedostatečnost MHD (na znamení nejsou jen zastávky, ale mnohdy i trasy autobusů), 3) způsob jízdy Kypřanů, kdy chodec je jakýsi cizí element, nejspíš sebevrah (a chodec s kočárkem by se měl rovnou zavřít, když ne do vězení tak do blázince).


Zkrátka a dobře nezbylo nám nic jiného, než pořídit auto.

Vzhledem k našim omezeným finančním možnostem jsme (díky pomoci Vaškova šéfa) dopadli celkem dobře a stali se hrdými majiteli Mitsubishi Lancer z roku 1991 (avšak model cca 85) s pouhými padesáti tisíci kilometry za sebou. Auto jezdí dobře, ale přece jen je to starší pán a ráno se bez sytiče nehne. Také první kilometr až dva lehce protestuje, ale jakmile se motor trochu zahřeje, je z něj parádní žihadlo. No, úplně bez vad není, nemá zadní stěrač, levé boční zrcátko chybí úplně a pravé je uvolněné, takže ho občas během jízdy musím poupravit. Také má drobnou prasklinku na hadičce k nádrži, nesmíme tudíž brát plnou, protože by část draze koupeného benzínu vytekla. Nu což? Mimochodem o Kypru značně vypovídá fakt, že i s těmito závadami (a to určitě nevíme o všech) jsme naprosto bez problémů dostali osvědčení o technické kontrole na dva roky dopředu. Nicméně jsme šťastní, že auto máme, bez něj by to tu opravdu nešlo.

Teď něco k jízdě samotné. Všichni známe stereotypní výroky o Italech či Polácích jezdících jak prasata. No opravdu se divím, že jsem zatím nic podobného neslyšela o Kypřanech. Srovnání s časovanou bombou je víc než příznačné, neboť Kypřané asi mají pocit, že jsou uvnitř auta absolutně chráněni. Blinkr je pro sraby, na červenou stojí jen bábovky a kdo netroubí není Kypřan. Je tma a vy svítíte? Cha, srabe, já jsem lepší, zvládám to bez světel! Chcete vjet z vedlejší na hlavní a jedou tam auta? No a co, jejich problém, já tam chci a basta! Nemáte kde zaparkovat? Nu co, uprostřed křižovatky je místa dost, však oni si poradí. Kapitolou samou pro sebe jsou kruhové objezdy ? chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jak na ně. Kruháky jsou vždy minimálně dvouproudé, ale pokud nechcete hned vyjet, musíte vjíždět zprava. Jinak na objezdu samotném žádná pravidla nejsou, prostě kdo je na kruháku už může všechno, silnější vyhrává.

Vždycky jsem se trochu neskromně považovala za celkem dobrou řidičku, ale musím říct, že po měsíci ježdění v Nicosii bych si troufla i na rallye. Jízda zde vyžaduje vaší absolutní pozornost, což je občas s Vojtou vzadu problém. Kupodivu je tu málo nehod, sem tam nějaký ťuknutí, ale vzhledem k jejich jízdě je to obdivuhodné. Asi jsou řidiči zvyklí být neustále ve střehu a hrozícím nehodám včas zabrání. Rychlostní omezení jsou ve městě padesát (málokdo dodržuje) a na dálnici sto (většinou dodržují, kontroly jsou časté).

Ještě se musím svěřit s jednou obavou ? po návratu do Prahy mi asi bude chvíli trvat zbavit se manýrů zde nabytých (a to nemyslím ježdění vlevo :) ). Zkrátka potkáte-li mě někde autem, omluvte mou prasáckou jízdu, právě jsem se vrátila z Kypru…

Papervision3D: Cube.

Poslední týden jsem strávil studiem knihovny Papervision3D

Prosím čtěte před spuštěním kostky: Právě jsme s Kaplickem zjistili, že vám kostka pravděpodobně shodí browser, pokud nemáte nejnovější Flash Player. Aktuální build je 9.0.98.0, verzi vašeho pluginu zjistíte zde a aktuální betu Flash Playeru stáhnete zde.


Click the image to launch Flash.

Nemůžu se nepodělit o své nadšení, popravdě nečekal jsem, že to s ní půjde tak hladce. Již minule jsem dal k dispozici zdroják na animující se koberec, ale vzhledem k tomu, že jsem nepřibalil samotný Papervision, tak to asi nikdo z vás nezkompiloval (pokud si nestáhnul PV3D z SVN nebo jiného zdroje).

V dnešním balíčku naleznete i kompletní aktuální knihovnu a okomentovaný zdroják. Jediné co potřebujete, je Adobe Flash CS3 (a unzip).

Pokud máte nějaké dotazy, formulář níže je vám k dispozici.

Flex a Embed.

Dnes jsem zjistil, že Flex vůbec není pro grafiky. Že jsou programátoři z úplně jiné galaxie než grafici je jasné. Lidé v Adobe na tom asi nejsou jinak. Flash je pro grafiky a Flex pro programátory.

Programátory asi totiž moc nezajímá, jak se obrázky a zvuky z Flexu exportují. Není totiž žádná možnost jak nastavit kvalitu a kompresi přidávaného obrázku či zvuku, používají se základní hodnoty – které navíc ani nejsou nikde popsané, řekl bych, že se obrázky komprimují na 70 % JPEG.

Flex je naštěstí docela soudný a tak dokáže rozpoznat, kdy je vhodné obrázek komprimovat bezztrátově PNGem a kdy ho prohnat JPEG kompresí. Kdekdo by ale asi docela ocenil, kdyby to bylo možné někde vyladit. Není. U obrázků se to dá přežít, u zvuků je to ale horší. MP3jku, do které se váš zvuk zkomprimuje, nijak neovlivníte. To mi přijde jako opravdu největší amatérismus.

Co s tím?

Naštěstí je zde metoda, jak toto vše nastavit – potřebujete na to Flash. Zkrátka si připravíte SWF se všemi potřebnými třídami s obrázky a zvuky a použijete interní komprimaci Flashe, která se – bohudík – dá nastavit odjakživa.

Ale je tu problém: průhledné obrázky. Ve Flashi jsme si všichni zvykli používat průhledné obrázky komprimované JPEGem, aniž bychom přemýšleli, jak to vlastně s tou kompersí je. Popravdě – to je jasná věc – průhledný JPEG neexistuje. Jak to tedy Macromedia vyšpekulovala?

Pokud do Flashe nacpete průhledný PNG a necháte ho při exportu komprimovat jako JPEG, Flash ho rozloží na dva obrázky: barevný 24bitový a 8bitovou alphu ve škále šedi. Oba zkomprimuje jako JPEG a Flash Player to pak při přehrávání zkombinuje a pustí na obrazovku.

Jenže tohle přesně neumí Flex. Při embedování nepochopí, co to ty dva obrázky vedle sebe v SWF jsou a hodí chybu, ze které se moc nedozvíte. Dnes mi zabralo půl dne, než jsem na to přišel.

Řešení?

Jsou dvě: nepoužívat JPEG pro kompresi průhledných obrázků (a tedy komprimovat do PNGu, který umí 8bitovou alphu odjakživa) anebo počkat, co s tím Adobe udělá. Napíšu jim bug report.

Paper Vision.

Dlouho mi vrtalo hlavou, proč se knihovna Papervision3D jmenuje jak se jmenuje. Už to vím.

Včera jsem se pustil do 3D ve Flashi a dost mne to vzalo. Klikejte, zdroják je zde.


Click the image to launch Flash.

Na Kypr! #4: Lidé.

Kde jsme to skončili? Aha. Na Kypru.


Večerní autobus (flaška koluje jen ráno)

Někteří lidé nám slibovali, že tu je spousta Čechů. Říkali Kristině, aby se nebála, že se k ní budou Češky jen hrnout, když na hřišti na Vojtu zavolá: “Vojto!”. Ale skutečnost je krapet jiná, za celou dobu, co jsme tady, jsme potkali jen dva Čechy. Nalité kluky na pláži v Larnace, kteří se hecovali, kdo z nich doběhne dřív na druhou stranu pláže. Pánové asi také moc Čechů nepotkávají, když rozhlížeje se po lidech vtipkovali stylem “tak do koho si tady můžu kopnout?”.

Jednou jsme tu viděli českou reklamu na hašlerky na CNN, což je krajně podivná věc. A v práci vzbudil pozdvižení virál Staropramenu. Hned zkraje našeho pobytu bylo v několika zprávách slyšet povídání o zaměněných dětech z Třebíčska, čemuž se kolegové v práci značně podivovali. Tento týden zde měl být Týden české kultury, jenže bylo zavřeno, kultura se nekonala. Ostatně kina a divadla, natož pak výstavy, v Nicosii nečekejte. V jednom obchodě jsem byl bodrým chlapíkem dotázán, jestli znám Pavla Nedvěda. A tím to s Českem na Kypru končí, pro většinu domorodců jsme stále Československo, klasika.

Když to tak shrnu, tak lidé kolem nás jsou většinou samí Kypřané, nějací ti Řekové, pár Turků, sem tam nějaký turista a spousty a spousty Indů a Pákistánců. Už skončila sezóna, takže ubylo Angličanů s pivy bez pěny. Němci opouštějí pláže – nikde jinde jsme je vlastně ani neviděli. Japonci se svými foťáky odletěli za vycházejícím sluncem. Začíná zima a zůstávají snad jen domorodci. S nimi kvanta Rusek, které se sem provdaly a přitom si z domova přivedly klany strýců, kteří kazí místní trh svou levnou prací – a tak je tu nemají moc rádi.

Indové, Pákistánci a Filipínci jsou všude. Dost často bydlí v příhraničních oblastech u turecké části Nicosie, kde by žádný Kypřan bydlet nechtěl. Většinou se živí jako uklízečky, prodavači, chůvy. A bohužel je dost vidět, jak se na ně Kypřané dívají zvrchu.

Kristina tvrdí, se že setkává se samými cizinkami – to bude asi proto, že se snad právě jen cizinky snaží s dětmi chodit alespoň trochu do přírody. Kypřanky totiž mají mateřskou jen čtyři měsíce a pak se vrací do práce a děti přenechávají prarodičům a/nebo je strkají do jeslí. A oba rodiče pak o víkendu léčí své černé svědomí tím, že svým dětem kupují vše, po čem jejich rozmazlené ratolesti zatouží.

Vzhledem k tomu, že trávím skoro celé dny v práci, setkávám se jen se svými kolegy (každý je z jiného koutu světa) a s lidmi z autobusu. A to jsou právě většinou lidé, kteří nemají moc peněž nazbyt. Autobus je relativně levný, ale zato dost špinavý a jezdí velice nepravidelně. Když jsme přijeli, několik na sobě nezávislých lidí nás varovalo, abychom na autobusy raději ani nemysleli. Právě protože s nimi nikdo soudný nejezdí, tak vypadají jak vypadají a prý by do nich žádný Kypřan nevlezl, protože má své auto, že. Auto nemáme, takže jsem neměl na výběr.

Naopak teď jsem rád, že mi bylo ctí místní autobusy vyzkoušet. Ranní nálada uvnitř starého rozvrzaného vozu se nedá popsat. Hraje místní lidová muzika, cestující si povídají, všichni na sebe povykují, když někdo nastoupí, většinou ho pozdraví celý vůz. V Čechách by už chyběla jen flaška, kolující odzadu dopředu až k řidiči. Kdo mně ještě neviděl, tak se docela diví, protože jsem pravidelně nejbělejší ze všech :)

Rodilé Kypřany v autobuse nehledejte: když se tady někdo trošku vzchopí, koupí si bourák a slíbí si, že pěšky nezajde ani do bankomatu (jedině tady jsem viděl Drive-In bankomaty, ke kterým musíte zajet autem – řekl bych, že v jiné zemi by to asi byl krapet bezpečnostní problém). A vůbec auta… Kypr rovná se auta. Ale o tom až příště.

Na Kypr! #3: Kypr a děti.

Od stálé dopisovatelky Kristiny.


Vojta Sajuz Apollo

Sice jsme tu teprve něco přes týden, ale i tak si dovolím pár postřehů ohledně pobytu na Kypru s dětmi. Chce se mi rovnou napsat hrůza, ale tak jednoduché to není. Kypřané děti milují, o tom není pochyb. Kamkoliv jdeme, každý se na Vojtu usmívá, mává na něj, hladí ho. Pořád něco dostává, ať už croissanty v pekárně nebo tenisové míčky, když dlouho zevluje u hřiště. Na druhou stranu to tady moc pro děti není. Málo hřišť, v celé Nicosii jsou dva dobré parky (naštěstí bydlíme blízko obou), hřiště v centru jsou spíš noclehárnou pro bezdomovce a člověk se štítí sáhnout na klouzačku.

Kypřané jezdí všude autem a podle toho to tu vypadá. Chodníky prakticky neexistují a když už, tak na nich parkují auta. Řidiči navíc jezdí dost bezohledně, takže jakákoliv cesta s kočárkem je šeredně nebezpečná (předevčírem mě dost brutálním způsobem překvapil fakt, že to, že mám zelenou, neznamená, že auta mají červenou – oni jen mají oranžovou, aby si dali pozor, že tam může jít chodec!). Proto taky kočárek ve městě nepotkáte, občas si připadám jak v Cuarónových Potomcích lidí. Děti se začínají vynořovat až kolem čtvrté odpoledne, to se parky rázem zaplní a pomalu není kam šlápnout. Ale i tak jsou to spíš cizinci, zatím jsem se neseznámila s jedinými kyperskými rodiči, ale už mám známou Maďarku, Srbku, Švédku, Němku, Britku a Rusku. Pátrala jsem po příčinách tohoto stavu a teorie jsou zatím dvě:

  1. Kypřané jsou s dětmi doma (což nechápu, protože u nás stačí být doma půl hodiny a Vojta už přešlapuje před dveřmi s botami v ruce a tváří se hrozně nešťastně)

  2. Kypřanky se relativně brzy po porodu (po čtyřech měsících) vrací do zaměstnání a děti jdou do jeslí nebo k prarodičům (kteří jsou s nimi buď doma nebo žijí na venkově)

Velká výhoda Kypru je, že takřka po celý rok hřeje slunce a voda v moři je teplá, takže stačí sednout do auta (které nemáme, ale snad brzy mít budeme) a za pár desítek minut si přestat lámat hlavu s tím, jak dítě zabavit :]

Mimochodem dnes jsme narazili na jednu podivnost: je tu kolotoč pro vozíčkáře. Má plošiny s piktogramy invalidů a jednu židli. Na to v Praze nenarazíte.

Na Kypr! #2: Jsme tady!.

Tak jsme konečně tady. Popravdě, my jsme dorazili už ve středu, ale teprve teď se vše kolem uklidnilo, takže jsem našel trochu času na pokračování našeho seriálu z druhého konce světa.


Mama éro!

No – až tak daleko to není, jen kousíček od Turecka a Izraele, ale i tak je to vážně úplně jiná realita. I když je tu jen o hodinu víc, rozdíl je neuvěřitelně znát. Když je v Praze ještě sluníčko, tady už je pomalu tma jak v pytli.

Let proběhl nad očekávání dobře, kdosi sice tvrdil, že Vojta bude celou dobu spát, jenže to by tam nesměla být kiliarda dalších dětí, která mu v nejmenším nedala usnout. Vůbec ho nezajímalo, co se děje za okénkem. Zato já jsem byl, stejně jako kdy jindy, když se mi poštěstí někam letět, v naprosté extázi. I když byla v Praze mlha a pršelo, jen pár metrů nad Bohnicemi už byla modrá obloha a bílá peřina od jednoho obzoru k druhému. Po chvilce už byly vidět Alpy a Krkonoše a když se konečně mléko pod námi roztrhalo, uviděli jsme lichoběžníky rakouských políček a jako zrcadlo lesklou stužku Dunaje.

První věc, která vás dostane, sotvaže vystoupíte v Larnace z letadla, je teplý vzuch. Protože, jak jsem psal minule, jsme měli velice omezenou kilogramáž našich zavazadel, využili jsme každé příležitosti vzít si na sebe co nejvíc oblečení. Dobře, dvoje kalhoty jsem neměl, ale i tak by mi mikina a bunda daly pořádně zabrat, pokud bychom je nemohli nacpat do kočárku, který nám naštěstí bylo dáno bezplatně převézt.

Další věc, které si okamžitě všimnete, je vstřícnost domorodců – až již Kypřanů nebo Angličanů, kterých jsou tu kvanta. Když si někdo z nich všimne, že jste v úzkých, hledáte cestu, nebo se tváříte nešťastně, hned přiběhnou a nabízejí vám radu. Když jsme nemohli najít místo, kde jsme si měli vyzvednout vypůjčené auto, nějací Němci nás nasměrovali na parkoviště. Když jsme zjistili, že namísto objednaného vozu s manuálním řazením máme vyfasovat automat, tak jsme po chvilce dostali vůz o dvě třídy lepší, nejen s manuálem, ale i s klimatizací a palubním počítačem. Angličan, který vozy pronajímal, nás ještě nasměroval na výjezd z parkoviště, poradil ohledně jízdy na levé straně a připomněl nám, že Nicosia se řecky řekne Lefkosia, tak ať před Kypřany raději používáme tento název. O chvíli později jsme se snažili připoutat Vojtu do dětské sedačky, marně jsme lomcovali s popruhy. Přiběhl pan Řek a sedačku opravil… Lidí se tam objevilo ještě několik a všichni nám spěchali vysvětlit, kudy se z parkoviště dostaneme na dálnici do Nicosie.

Takže jedna z prvních věcí, které jsme si všimli, je vstřícnost domorodců. Přijeli jsme do ciziny s očekáváním (a s četným varováním), že nás může někdo okrást, že na nás budou domorodci nepříjemní… A tak jsme zjistili, že je to asi předsudečnost Čechů. Tady se vás nikdo nesnaží ošidit nebo přechytračit. Nemusíte neustále podezřívat všechny neznámé lidi, že vaší neznalost nějak zneužijí. A navíc se všichni na ulici usmívají (a obzvlášť na Vojtu – baculatého modrookého blondýna). Často jsem četl, že se o Češích říká, že se mračí, a přišlo mi to jako řácká demence. Že je to fakt, jsem objevil až tady. I když má Kypr spoustu neduhů, lidé jsou tu na sebe milí (pokud nesedí v autě). Jsou milí a zjevně netrpí předsudky ať už jsou odkudkoliv ze světa – a to tu žije pěkná hromada národností.